Uplynulo půl roku od vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Uplynuly dva měsíce od smrti Jana Palacha. Českoslovenští hokejisté odjíždějí na mistrovství světa do Stockholmu (které se původně mělo hrát v Praze) s jediným úkolem – vyhrát nad dlouhá léta neporazitelnými Sověty a pozvednout tak sebevědomí i hrdost poraženého a potupeného národa.
Sestava ČSSR: Dzurilla, Lacký – Suchý, Horešovský, Machač, Pospíšil, Bednář – Ševčík, Golonka (C), Jiřík, Hrbatý, Jaroslav Holík, Jiří Holík, Farda, Nedomanský, Černý, Klapáč Havel, Augusta
Pro Čechoslováky mistrovství odstartovalo 15. března zápasem s Kanadou. Den na to odehráli zápas i s druhým ze severoamerických soupeřů – USA. Druhý dvojboj, tentokrát skandinávský, odstartoval o dva dny později. Zápas s Finy československý tým sice zvládl, avšak se Švédy prohrál 0:2.
Nepodáme jim ruce!
Pátek, 21. března roku 1969, přesně půlroku od jednoho z nejtemnějších dnů československé novodobé historie. Čechoslováci nastupují na led a před zraky celého světa ukazují, že i Sověti mohou hrát podle jejich not. Vyhrát byla otázka cti a hrdosti. Po gólech Suchého a Černého, které přišly až v druhé polovině zápasu, českoslovenští hokejisté šokují svět – porážejí rudou mašinu 2:0. Toto vítězství přivedlo celé Československo k absolutní euforii. O jak moc silný zážitek (nejen pro Československo!) tenkrát šlo, nejlépe vykresluje vzpomínka novináře Hanuše Webera, který po vyhraném souboji na tribuně objímal kouče švédského výběru Arne Stromberga, který plakal štěstím.
Už se mohlo zdát, že je po všem, a že se mužstva bez problémů vydají do útrob stockholmského stadionu, avšak to nikdo netušil, co si hráči proti Sovětskému svazu připravili. Mužstvo se rozhodlo projevit svůj nesouhlas s okupací ještě jedním gestem. Celá akce se zrodila už před odletem do Švédska. „Nepodáme jim ruce!“, zaznělo na jednom z hotelových pokojů v Jílovišti u Prahy, kde se tým před odjezdem na mistrovství sešel, a také se tak stalo. Po doznění posledních taktů národní hymny se hráči za stálého jásání a poskakování rozjelo přímo do šaten, kvůli čemuž byl hlavní trenér Jaroslav Pitner po návratu domů podroben výslechu. Stejně jako na pozápasové tiskové konferenci obstál se slovy: „Vítězové nechodí podávat ruce.“
S tímto, už tak legendárním, vítězstvím se pojí ještě jeden zajímavý fakt. Československo se stalo od roku 1954 první zemí, které Sovětský svaz v zápase na MS nevstřelil ani jednu branku.
Magický týden
Přešel týden od jednoho z nejsladších vítězství tehdejšího Československa nad sovětskou sbornou a historie se zopakovala. Československý lev vyrazil opět na steč s rudou mašinou. Tak jako před zápasem prvním se (tentokrát až v kabině) upekla další protestní akce – pět hráčů si na dresu černou lepicí páskou přelepilo socialistickou hvězdu nad českým lvem. Po výhře ČSSR 4:3 (góly: Jiří Holík, Nedomanský, Horešovský, Jaroslav Holík) se zastavil hokejový svět. Výběr trenéra Pitnera navíc prolomil další hranici – jako první tým porazil SSSR na mistrovství světa rovnou dvakrát!
Po tomto vítězství došlo k nekontrolovatelné explozi nadšení a štěstí. Lidé spontánně vyšli do ulic a slavili. Nejznámější jsou oslavy z Václavského náměstí, kde se odhaduje, že bylo až 100 000 lidí. Oslavovalo se však po celé republice. Na sloupech, domech i zdích se objevovalo sic stručné ale za vše vymlouvající „2:0, 4:3“, auta v obyčejně klidných nočních ulicích troubila a blikala, náhodní lidé spolu slavili, neznámí se objímali, pálily se noviny. Zdálo by se, že šlo pouze o krásné chvilky naplněné všemi dobrými lidskými emocemi, na které si člověk vzpomene – láska, radost, štěstí. Bohužel, jak tomu na světě bývá, nic není zcela černé či bílé. To dokazuje například fakt, že ve městech, kde pobývaly sovětské jednotky došlo k zapálení vojenských aut či v Praze k rozbití výlohy sovětské letecké společnosti Aeroflot, jež s velkou pravděpodobností vyprovokovali pracovníci StB.
Svůj druhý zápas proti výběru Švédů prohráli Čechoslováci těsně 0:1 a jen kvůli horšímu +/- skóre skončila naše republika na 36. mistrovství světa na třetím místě. Bronzové medaile měli však pro všechny cenu zlata.
Události ze dní okolo 28. března se do dějiny na vždy a nesmazatelně zapsaly pod názvem „hokejový týden“ a výrazně přispěly k urychlení nástupu normalizačního procesu. Posloužily totiž jako dokonalá záminka pro odvolání reformní vlády v čele s Alexanderem Dubčekem.
