Se zápasy pod širým nebem se v posledních letech doslova roztrhl pytel. Například v NHL se tato utkání stala doslova tradicí a z nevšedního podniku se za poslední dekády stala pevná součást sezónního kalendáře. Starý kontinent pochopitelně nechce zůstávat pozadu a ledová klání ve velkých (většinou) fotbalových arénách už viděla česká extraliga, ruská KHL, německá liga a dokonce se stala i epizodní součástí seniorských i juniorských mistrovství světa. Osobně jsem dosud s podobným zápasem neměl zkušenost a vlastně jsem v posledních letech  pouze čekal na vhodnou příležitost.

Ta konečně přišla v podobě Open Air v Drážďanech, jenž se díky pozvánce extraligových klubů Sparty a Litvínova stalo rázem velmi lákavým zbožím i pro tuzemské hokejové fanoušky. V tu chvíli nebylo na co čekat a okamžitě jsme u jedné z českých cestovních kanceláří zaměřené na sportovní akce objednali zájezd na oba dva naplánované hokejové zápasy na stadionu Rudolfa Harbiga. Přiznám se, že nás celkem lákalo vidět i zápas druhé nejvyšší německé soutěže mezi Dresden Eislöwen a Lausitzer Füchse, což byla svým způsobem poměrně snadná možnost zažít v akci i pověstné německé fanoušky. Zbytek rodiny odradila představa dlouhých hodin strávených ve stoje a v zimě na tribuně, a tak jsem vyrazil pouze s jedním synem a s kamarádem a kolegou z redakce edmontonoilers.cz, kterého doprovázel jeho bratr.

Staré Drážďany potěšily svým povánočním klidem, a tak jsme si na úvod mohli dopřát ničím nerušenou prohlídku barokních perel saské metropole. Primární cíl naší cesty byl tentokrát ovšem úplně jinde a tak jsme s dostatečným časovým předstihem zamířili k fotbalovému stadionu. Vzhledem k mému až fanatickému zaměření na hokej, jsem na větším fotbalovém stadionu zatím nikdy nebyl, proto už jen samotná stavba na mě poměrně silně zapůsobila.

Domovský stánek drážďanského Dynama byl zbudován již ve 20. letech minulého století, tehdy se nazýval Dresdner Kampfbahn a náklady na stavbu se vyšplhaly na zhruba 500 tisíc říšských marek. Stadion, stejně jako celé Drážďany, velmi utrpěl při masivním spojeneckém bombardování města na konci druhé světové války. Zásadním datem pro tuto stavbu byl 9. květen 2007, kdy bylo rozhodnuto o jeho kompletní renovaci za zhruba 45 milionů eur. Otevřen byl po generální přestavbě 15. září 2009 a zakrátko dostal název Glückgas Stadion, podle tehdejšího sponzora. V roce 2010 hostila aréna například fotbalové mistrovství světa žen do 20 let. Název po slavném atletovi Rudolfu Harbigovi (stadion se tak krátce jmenoval i v poválečné éře) obdržela aréna v roce 2018, kdy toto pojmenování jasně zvítězilo ve velké veřejné anketě. Stadion vlastní město Drážďany a jeho současná kapacita čítá 32 085 diváků.

Naše první kroky směřovaly do fanshopu Dynama, kde podle očekávání prodávaly i upomínkové předměty přímo k Open Air. K dispozici byly dva druhy šál, puky, hrnky, kulichy, odznaky a další sběratelská klasika. Koupili jsme si šálu a všechny tři puky vydané k této příležitosti – jeden s oficiálním logem akce, a další dva speciálně s logy a jmény účastníků obou zápasů. Zajímavostí byl bílý „digitální“ podklad u loga každého z klubů, který pak bylo možné pomocí černého fixu vybarvit a vytvořit tak na puku číslice a z nich výsledek daného utkání.

Při vstupu nás čekala standartní prohlídka, která ovšem proběhla poměrně rychle a téměř bez čekání. Důvod byl jasný, většina fanoušků totiž byla již na tribunách. Měli jsme vstupenky na stání za branku, což znamenalo jediné – ocitli jsme se přímo v epicentru kotle fanoušků drážďanských Ledových Lvů. Když jsme si konečně (pochopitelně každý jinde) našli kousek místa, teprve na mě při pohledu k ledové ploše dýchla jedinečnost a svátečnost okamžiku. Stadion Rudolfa Harbiga má pekelně strmé tribuny a tvoři opravdu dokonalý kotel. Mile mě překvapilo, že ani z téměř nejvyššího místa tribuny nebylo k ledové ploše nikterak daleko a člověk měl o hře poměrně solidní  přehled.

Přítomnost burácejících německých fans ještě umocňovala kouzlo našeho premiérového zápasu pod širým nebem. Co mě například velmi upoutalo, byla skutečnost, že fanoušci celý zápas v kuse drželi na dlouhé tyči vlajku o rozměrech zhruba 4 x 4 metry. A když píšu celý zápas, myslím opravdu celý zápas. V protějším rohu se usadili příznivci Lužických Lišek (mimochodem bývalého Dynama Wieißwasser), kteří byli ve fandění ještě o level výše než fanoušci Drážďan. V jejich kotli nechybělo ani zakázané pyro.

Úroveň druhé nejvyšší německé soutěže tak nějak naplnila naše očekávání. Jednalo se o souboj desátého s jedenáctým celkem tabulky, navíc o regionální derby a tak nasazení a bojovnost mnohdy předčily hokejovou krásu. Koukat se na to ovšem dalo. Jedinou vadou na kráse byl silný déšť, který prakticky po celý zápas intenzivně skrápěl všechny aktéry zápasu a zejména ledovou plochu hřiště s nadčasovými průhlednými mantinely. I přesto nebo právě proto jsme se synem strávili druhou periodu uklizení v klubové hospůdce Dynama. Ta je mimochodem ideálně umístěná, neboť tvoří přímo součást tribuny a vchod do ní je hned z ochozů. Interiér zdobily historické artefakty drážďanského fotbalového klubu, četné vlajky, fotografie nebo výstřižky z dobového tisku. Jednotlivé stoly byly vyvedeny do podoby fotbalových hřišť a namísto klasického osvětlení byly všude rozesety lampy, připomínající stožáry osvětlení původního stadionu před přestavbou. Pivo bylo mimochodem celkem ucházející.

Co se občerstvení týče, tak o fanoušky bylo postaráno skvěle. Pochopitelně se nedalo při takovém množství návštěvníků vyhnout dlouhým frontám, ale tempo odbavení bylo slušné. Pro hladové a žíznivé byly k dispozici jak „pevné stánky na stadionu“, tak i spousta mobilních občerstvovacích zařízení kolem jednotlivých sektorů, a to i včetně fanshopů. Pivo (0,4 l) stálo 4,50 Eur, svařák (0,4 l) 6,50 Eur k dostání i v dětské nealkoholické verzi, klobása nebo řízek v housce 4 Eura. A pozor – všechny kelímky, ať plastové či ty z tvrzeného papíru, byly zálohované 50 centy. Puk ve fanshopu vyšel na 7 Euro, originální kulichy, které měli při rozbruslení na hlavách hokejisté Eislöwen, byly k dostání za 20 Eur.

Jak již bylo vyřčeno v úvodu, němečtí pořadatelé sami z vlastní iniciativy pozvali k tomuto jedinečnému podniku zástupce české extraligy. Hodně o jejich účast stáli, a tak bylo utkání mezi pražskou Spartou a Litvínovem skutečně koncipováno jako hlavní chod tohoto svátečního hokejového menu. A nutno podotknout, že se toho v Sasku zhostili s velkou pompou. Celá akce byla důstojným a nevšedním zážitkem, k čemuž pochopitelně velkou měrou přispěli extraligoví hokejisté obou klubů a v neposlední řadě také početný zástup fanoušků Vervy a Sparty.

Bonusem bylo vytvoření nového rekordu v návštěvnosti na extraligovém utkání, protože dle oficiálních údajů byla na tribunách 32 009 diváků. Toto číslo je ovšem velmi sporadické, tolik diváků totiž na tribunách v jeden okamžik nikdy nebylo. Vstupenky se prodávaly na oba zápasy současně a i přesto, že část Němců po prvním utkání zůstala i na extraligový mač, větší část z nich tribuny opustila a vystřídali je naopak dorazivší čeští fandové. Každopádně se to dá pochopit, každý není blázen jako my, aby strávil v lednu v ochozech fotbalového stadionu téměř 8 hodin v kuse. Jedním dechem musím ovšem dodat, že to stálo za to!

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

•