Mistrovství světa hráčů do 20 let nebo chcete-li juniorské mistrovství světa, bývalo v Evropě dlouhá léta na pokraji zájmu. Zatímco v Kanadě se pro tamní fanoušky jedná o jeden z vrcholů sezony, v České republice tenhle mladý turnaj ještě před dobrými 15 lety zajímal jen opravdové hokejové gurmány a nadšence. Sledovat budoucí hvězdy světového hokeje v kulisách vánočních stromečků, voňavého cukroví a klidných svátečních dnů má ovšem své specifické kouzlo. A na chuť tomuto podniku postupně přicházejí i tuzemští hokejoví fanoušci. Na přelomu roku 2019 a 2020 to platí dvojnásob, protože celý turnaj se koná u nás doma, konkrétně v Ostravě a v Třinci.
Už podle srpnového prodeje vstupenek se ukázalo, že zájem bude v tuzemsku obrovský. A přestože je pro nás Ostrava dost z ruky, tuhle šanci jsme si prostě nemohli nechat ujít ani my. Boj o vstupenky se nakonec během horoucího léta ukázal složitější, než jsem čekal, ovšem 5 lístků na zápas základní skupiny mezi Českou reprezentací a Německem nakonec šťastně doputovalo do mého vlastnictví. Navíc posloužily i jako skvělý vánoční prezent pro moje děti a dědu.
Poslední prosincový víkend roku 2019 jsme si tedy mohli udělat velký výjezd do Ostravy, která se v tu dobu stala spolu s Třincem dočasně hlavním hokejovým městem světa. Bohužel chřipka si v naší rodině vybrala svou daň, a tak nakonec z původních majitelů vstupenek do Ostravar arény dorazila jen má maličkost, syn Filip a děda. Ostatní dvě vstupenky ovšem našly své nové majitele mezi synovými kamarády a tak jsme původně stanovený počet účastníků zájezdu dodrželi.
V ostravské aréně jsem byl na hokeji teprve podruhé, v prvním případě se navíc jednalo pouze o letní pouťák mezi Vítkovicemi a Slovanem Bratislava a tak jsem byl zvědav, v jaké kondici se do posledního místečka zaplněná Ostravar aréna předvede. Při příjezdu nás překvapilo, že parkoviště určená pro návštěvníky šampionátu, nacházející se v bezprostřední blízkosti haly, byla pro veřejnost otevřena až hodinu a půl před začátkem zápasu. Ano, proč to fanouškům řádně nezkomplikovat hned od začátku a nakumulovat předzápasový shon do co možná nejkratšího časového úseku.
My co jsme se dorazili s více než tříhodinovým předstihem, jsme měli smůlu. Odbavení u vstupu proběhlo celkem bez problému, jen selekce na muže, ženy a děti dost překvapila. Chápu, že dámy musí při osobní prohlídce kontrolovat žena, ale proč musely mít i děti svůj zvláštní kontrolní sektor, to jsem nepochopil do teď. Inu jiný kraj, jiný mrav. Pobídka k sundání čepice v momentě, kdy jsme si skenovali čárový kód na vstupence, už pouze pobavila.
Zastávám názor, že myšlenka nabídnout tento hokejový produkt jinam než do Prahy, je důležitá a bohulibá. Po Liberci a Pardubicích si svůj juniorský hokejový svátek užily i další ledové bašty naší vlasti, a sice Ostrava s Třincem. Můžete namítat, že Ostrava pravidelně hostí část skupinové fáze seniorského mistrovství, ovšem tehdy zcela chybí prvek ztotožnění se s národním týmem, který má svůj hlavní stan vždy v Praze. Poté, co se Nohavicovo království skvěle zhostilo pořádání mistrovství světa v parahokeji, si Ostrava tuhle šanci zasloužila více než kdokoliv jiný. Brno jistě promine. Tam se v kontextu s vidinou výstavby nové arény své chvíle slávy ještě dočkají. A jak se tedy Ostrava s pořadatelstvím juniorského šampionátu vlastně vypořádala? Tak nějak po svém. Jeden den a jeden zápas nemůže být sice dokonalým a odpovídajícím měřítkem, nicméně obrázek si člověk udělat mohl.
Každá velká hokejová akce, pořádaná mimo Prahu, má svá specifika. Detaily váznou, ale celkový dojem je většinou úchvatný a takový uvěřitelnější, skutečnější. V Ostravě tomu nebylo jinak. Na jedné straně nevábně vyhlížející i (ne)chutnající burgery, měkké a neforemné kelímky na nápoje, výpadek jednoho z fanshopů kvůli chybějícímu kabelu k tiskárně (?!?!), nedostačující kapacita občerstvení i toalet.
Na straně druhé ovšem hala natřískaná až po strop skutečnými fanoušky z celého hokejového světa, většina v dresech a se skutečnou touhou zažít hokej. A nutno podotknout, že mnoho z nich i s notnou dávkou smyslu pro humor. I když některé scény možná ani tak vyznít neměly. Jako u chlapíka, který při dělovce nad německou branku po ohlušující ráně do plexiskla prostě spadl ze svého sedadla. Pak jsem začal teprve chápat neustálý úsměv na hezkých rtech jedné z členek ochranky, která měla celý zápas v popisu práce koukat do hlediště. Někdy tam byla možná větší zábava než na ledové ploše. Zde jsme také poprvé viděli zhmotněné rčení „fandí celá hala“. Tady totiž povzbuzoval opravdu každý a musím hodně pátrat v paměti, kdy naposledy jsme zažili takhle elektrizující atmosféru na hokejovém zápase. A i ty suvenýry jsme si nakonec nějaké odvezli. Zkrátka i v Ostravě se nakonec kabel k tiskárně našel.
Takže konečný verdikt? Jen více takových turnajů mimo Prahu, jen více takových míst s úžasným hokejovým geniem loci. A vy se za to budete snažit, aby se příště dbalo i na detaily a všechny mouchy pro příště zůstaly bezpečně nalepené na pečlivě připravené mucholapce. Nebo ne Ostravo? Děkujeme moc za skvělý zážitek a tvé drobné prohřešky ti s radostí odpouštíme.
