Levák hájící prvním rokem barvy Sea Dogs z města Saint John v Novém Brunšviku, chytrý centr, ale i pokorný kluk a hrdý Čech. I tak by se dal popsat hokejový šikula Filip Přikryl. Avšak svůj nesporný talent nepředvádí pouze v daleké Kanadě! Vzpomeňme si na sezónu 2016/2017, kdy nastupoval za tým HC Škoda Plzeň v rámci extraligy mladšího dorostu. Už během základní části ligy posbíral během 20 utkání neuvěřitelných 65 kanadských bodů (tj. 16+49)! O rok později se ukázal na World Hockey Challenge U17, kde byl před začátkem turnaje umístěn mezi tři nejlepší české hráče tehdejšího výběru. Sami hokejoví skauti zanechali k českému mladíkovi strohé hodnocení: „Technicky velmi vyspělý hráč s agresivní hrou… v týmu patří mezi vůdčí osobnosti… vždy je na správném místě… nemá problém vést puk i v náročných situacích, když je pod tlakem…“
Začneme klasicky, popořadě… Pocházíš z Rokycan, tam jsi s hokejem také začal. V jednom rozhovoru jsi řekl, že tvůj vztah k hokeji nebyl vždycky takový, jaký je dnes a že teprve tvůj první gól pro tebe byl ten zlomový. Vybavuješ si, jak padl?
Myslím, že na tento gól nikdy nezapomenu. Změnil mi pohled na hokej. Vždycky si vybavím, jak padnul – spoluhráč vystřelil gólmanovi mezi betony, puk jimi proletěl a ležel těsně za ním, asi 10 centimetrů před brankovou čarou. Já tam pouze přijel a dorazil ho. I takový “ošklivý“ gól vám může
změnit život.
Děti většinou začínají s více sporty, ze kterých si následně zvolí jeden, kterému se věnují naplno. Měl jsi to taky tak? Netoužil si někdy hrát něco jiného?
Jako malý jsem hrál úplně všechno, byl a jsem sportovní typ. Ale na nějaké „reprezentativní“ úrovni jsem hrál vždycky jenom hokej a fotbal. Myslím, že jsem chvílemi byl lepší fotbalista než hokejista. Velkou roli v rozhodování sehráli můj taťka s bráchou, kteří mě vždycky tlačili do hokeje a za to jsem jim hrozně vděčný. Nevím, co bych teď bez hokeje dělal.
Trošku poskočíme. Tvým sportem se stal hokej. Svoji klubovou kariéru jsi odstartoval v Plzni turnajem osmých tříd a extraligou mladšího dorostu. Vybavíš si svůj první zápas proti starším hráčům jako například Radim Šalda nebo Filip Zadina?
Já, abych pravdu řekl, když jsem v tomto věku hrál za starší, tak sem ani nevěděl, kdo proti mně stojí na buly. Když přijdete z osmé třídy do mladšího dorostu, tak moc hráčů neznáte. Z toho zápasu si vybavuji pár momentů. Pamatuji si, že to byl strašný skok dopředu, co se rychlosti a šikovnosti hráčů týče. Podle mě, je to pro všechny hráče jeden z nejtěžších přesunů jejich kariéry. Až tam se teprve ukáže, kdo opravdu chce hokej hrát.
V roce 2017 jsi s Plzní nad hlavu pozvedl pohár pro vítěze extraligy staršího dorostu, jak moc si vážíš tohoto, řekněme, prvního velkého vítězství? V té samé sezóně jsi bral bronzové medaile i s mladším dorostem Škodovky. Myslíš si, že ti i tento úspěch pomohl v následné nominaci na turnaje pěti v Zuchwillu a Plymouthu?
Na cestu za pohárem vzpomínám strašně rád. V týmu jsem byl nejmladší a strašně si vážím toho, že jsem mohl na ledě být i v takových chvílích, jako bylo prodloužení v semifinále, kdy jsme dali gól. A také asi nikdy nezapomenu na nájezd, který jsem proměnil ve druhém finále proti Kometě (pozn.autora – rozhodující nájezd vsítil Kamil Hajšman, Plzeň zvítězila 2:1sn). Jsem rád, že jsem se trenérovi mohl za důvěru, tímto způsobem odvděčit. A i když jde „pouze“ o titul z mládežnické kategorie, tak na něj nikdy nezapomenu, protože to byl můj první „oficiální”. A doufám, že ne poslední! A co se týče turnajů, tak ty se konaly až další sezónu a myslím, že tam jsem si spíš pomohl výkony v první polovině sezóny 2017/2018, než titulem.
Zde jsi (bohužel) neúspěšně bojoval o nominaci na MS U18 a sezónu jsi započal opět v Plzni, kde jsi se SD vybojoval 3. místo v lize. Po této sezóně jsi přestoupil do QMJHL, konkrétně do týmu St. John Sea Dogs. Co tě k tomuto kroku vedlo?
Těch důvodů bylo strašně moc. Dlouho jsem přemýšlel, co by pro mě bylo nejlepší, a nakonec jsem se rozhodl pro tuto variantu. Zároveň jsem ale nechtěl odcházet z Plzně na dlouho, protože pro mě vždy udělala vše, co mohla. Nikdy bych nehrál hokej na takové úrovni, kdyby mi v Plzni nepomohli. Proto jsem domluvený s Plzní i se Saint John, že se po sezóně rozhodnu, zda budu pokračovat tady (v SaintJohn), nebo se vrátím do Plzně. Oběma klubům jsem za tuto možnost vděčný.
Jak velká změna to vlastně byla? Bylo těžké se přizpůsobit odlišnému životnímu ale i hokejovému stylu? Pomohl ti i fakt, že máš v týmu slovenského spoluhráče Maxima Čajkoviče?
Změna to byla obrovská. Každý to má jinak. Pro mě bylo ohromně těžké zvyknout si na odlišný styl hokeje a popravdě můžu říct, že jsem se dobře na hřišti začal cítit až po nějakém pětadvacátém zápase, což je strašně moc. Pokud se budeme bavit o životním stylu, tak bych řekl, že to pro mě až tak těžké nebylo. Mám skvělou rodinu, která mi moc pomohla s adaptací na nové prostředí a podržela mě i v těžkých chvílích. Největší rozdíl je určitě odlišná mentalita lidí. Kanaďani jsou úplně typově jiní než Evropani. Mají jiný smysl pro humor, jsou jinak nastavení… celkově mají jiné chování. Max mi strašně pomohl v začátcích s angličtinou. Předtím než přišel k nám do St. John, hrál dva roky ve
Švédsku, takže anglicky mluvil skvěle, ještě než sem přiletěl. Za to jsem mu už mockrát děkoval a myslím, že jsme oba rádi, že tady můžeme být spolu. Pořád si pomáháme a je to úleva, když si můžete s někým popovídat česky, a ne jenom anglicky.
Jak už bylo řečeno, nastupuješ za tým St. John Sea Dogs, kterému se v sezóně moc nedaří – momentálně si drží devátou pozici v konferenci. I přes tuto, na psychiku náročnou, situaci patříš k oporám týmu. Myslíš, že je to zásluha konkrétního trenéra či někoho jiného z tvého okolí, kdo ti pomohl stát se rozdílovým hráčem?
Rád bych řekl pár vět k tomu, že se nám nedaří… ono, hodně lidí vidí to, že se nám nedaří, ale nikdo moc už netuší, co za tím je. Máme nejmladší tým co kdy v CHL byl (pozn. autora – CHL = Canadian Hockey League, ta obsahuje tři juniorské ligy – OHL, WHL a právě onu zmiňovanou QMJHL). Jednu dobu jsme dokonce na soupisce na zápas měli sedm šestnáctiletých kluků! Normálně jich za násnastupuje pět. Máme výjimku od vedení ligy. Obyčejně za každý tým nastupují jeden dva šestnáctiletí hráči. K tomu máme osm sedmnáctiletých. Podle mě je ten tým je nabitý talentem a chce na sobě
pracovat, ale bohužel proti starším zkušeným týmům je to strašně obtížné. Jestli ti všichni mladší kluci vydrží na sobě pracovat jako doteď, čeká Saint John neuvěřitelná budoucnost. Teď zpět k otázce… stát se rozdílovým hráčem mi pomohl taťka. Vždycky mě tlačil do toho, ať na ledě nejsem jenom do počtu, ale ať se snažím hrát tak, abych já byl ten, který zlomí zápas, abych byl ten, kdo pomůže týmu, když to potřebuje. Samozřejmě je tato role strašně těžká a ne každý ji může mít. Když jste jako mladý v dospělém hokeji, tak to nejde. Musíte se přizpůsobit roli, kterou dostanete a tu musíte plnit, tak jak vám řekne trenér. A až časem si jinou roli a postavení v týmu musíte postupně vybojovat. Proto v hokeji práce nikdy nekončí. I kdybyste dosáhli čehokoliv. Protože vždycky za vámi budou hráči, kteří budou chtít vaší pozici a jednoduše když hráč přestane pracovat, tak ten druhý který na sobě maká, ho časem dotáhne.
Odskočme na chvíli od hokeje… V roce 2018 jsme zažili několik výročí spojených s historií Československa a samostatné České republiky. Oslavil jsi nějak 100 let české státnosti v daleké Kanadě?
Vůbec ne, ale moc se mi líbila chorea, která čeští fanoušci udělali na hokejových zápasech.
Jsi hrdý na to, že jsi Čech? Že reprezentuješ Českou republiku?
Strašně moc. Když jsem teď v Kanadě, tak mi chybí všechny ty české zvyky, české jídlo a celkově ten náš humor. Reprezentovat Českou republiku byl vždycky takový můj malý dětský sen. Když byl v reprezentaci brácha, tak jsem si hrozně moc přál, abych taky jednou měl tu možnost si ten národní dres obléct. Vážím si každého momentu, kdy ho na sobě můžu mít a reprezentovat zemi odkud pocházím.
Je něco, po čem se ti stýská a naopak něco po čem ne?
Tak v těch těžkých chvílích samozřejmě po rodině. Kdo to nezažil, neví, o čem mluvím. Holt je někdy těžké být v takových chvílích sám a pomáhat si sám. Avšak když tohle období překonáte, tak je to potom všechno lehčí. To byl vlastně i další důvod proč jsem do Kanady odešel – chtěl jsem se osamostatnit, myslím si, že takovou cennou zkušenost vám už nikdo nevezme.
Jak si vůbec člověk může v St. John zkrátit dlouhé zimní dny? S tím souvisí i velmi dlouhé zápasové přesuny autobusem. Co rád mimo hokeje děláš? U čeho si odpočineš?
Ze začátku, když tu ještě zima nebyla, tak jsem projel úplně všechny atrakce a památky co šly, protože jsem věděl, že až začne sezóna a s ní přijde zima, nebude na nic čas. Teď si rád lehnu do postele a koukám na filmy, hraju na playstationu, přitom volám s kamarády. Rád si ale sednu i s mojí náhradní rodinou a jen tak si povídáme. Příjemně se s nimi povídá a zároveň zlepšuji angličtinu. Co se týče dlouhých cest autobusem, tak na ty jsem si absolutně zvykl a vůbec mi to nevadí.
Zpět k hokeji. V létě tě čeká draft ve Vancouveru. Je pravděpodobné, že budeš vybrán. Předběhněme a představme si, že jsi vybrán a máš možnost zvolit si, do jakého týmu. Kdo by byl tvým favoritem a proč?
Nerad bych předbíhal, nemám to rád… vím, že mám náročnou sezónu, ve které bojuju a těžko bych teď odhadoval, jak dopadne draft, jestli úspěšně nebo ne. Jinak v NHL žádného favorita nemám. Docela se mi líbí tým Toronta Maple Leafs, protože je složený z talentovaných mladých hráčů, kteří jsou doplnění těmi staršími a zkušenými. Myslím, že jim to funguje a mají zaručenou budoucnost.
Když se bavíme o draftu. V lize se setkáváš s předpokládanou „jedničkou“ pro rok 2020 – Alexisem Lafrenierem. Co ho podle tebe dělá tak výjimečným?
Alexis je výjimečný ve výběru místa. Ví, kde se má pohybovat, dobře čte hru, a když má šanci tak jí
promění.
Dá se očekávat, že tvá příprava po sezóně, bude směřovat k již zmíněnému draftu. Ale nebudeš ji také směřovat k dlouho očekávanému MSJ v Třinci a Ostravě, kde máš teoretickou šanci se představit?
Jak už jsem říkal, nerad předbíhám. Žiju ze dne na den a snažím každý den dělat to nejlepší, co mohu. Vnímám to tak, že se bude MSJ konat v České republice, což je obrovská motivace probojovat se do finální nominace. Avšak to celé je ještě hodně daleko a mě čeká hodně práce na věcech, na kterých chci zamakat, abych byl připravený, až to bude třeba.
Filipe, moc děkuju za tvůj čas a za celou redakci ti přeji hodně štěstí a úspěchů jak v hokejovém, tak
osobním životě.
