Už v 15 letech se rozhodla odejít do zámoří, aby mohla sloučit školu s hokejem. Nyní má na svém kontě stále ještě 22letá hokejistka 2 prsteny za titul v prestižní NCAA a je také jednou z opor české reprezentace. Jak to vidí s Olympiádou v Pekingu a proč chce zamířit zpátky do Evropy? To vše a mnohem víc v našem rozsáhlém rozhovoru.

---

Jaké byly tvé hokejové začátky? Kde se objevil ten impuls, kdy sis řekla, že chceš hrát hokej?

Hokej jsem milovala snad od narození. Strašně mě fascinovalo bruslení, a proto mi museli rodiče koupit k třetím narozeninám alespoň kolečkové brusle. Bruslit jsem se naučila velmi brzy, a tak mi za půl roku rodiče koupili i moje vysněné brusle na led. Musely být ale černé, takové jako mají hokejisti. Venku na ledě mi to taky šlo, ale já jsem toužila hrát hokej na zimáku. Maminka mě trošku ošálila, když mě přihlásila do kurzu bruslení na krasobruslení, ale nakonec jsem si prosadila svou a začala jsem v pěti letech konečně chodit na hokejovou přípravku.

Hokejové začátky jsi absolvovala v Pardubicích. Jaká tam je, nebo obecně v Česku, základna pro dívčí hokej, a jak se k němu přistupuje v porovnání s hokejem chlapeckým?

V Pardubicích jsem hrála 10 let. Od pěti do patnácti jsem hrála s klukama. V naší domácí ženské hokejové lize jsem poprvé nastoupila ve 12 letech. Se zkušenostmi z klučičího hokeje a s tréninkovými dávkami, které jsme s klukama v Pardubicích měli, jsem již tenkrát v ženském týmu patřila k lepším hráčkám. Z toho je vidět i úroveň ženské ligy u nás. V Česku není ženský hokej vůbec podporován. S trénováním kluků se to nedá absolutně srovnat. Holky tady hokej hrají pro zábavu, trénují jednou dvakrát týdně po večerech, a to jen proto, že prostě milují hokej.

Jaká je vůbec v Česku kvalita hokejových soutěží, zvláště pak třeba v mládežnických kategoriích? Nechybí konkurence?

Pakliže děvčata netrénují s klukama, tak se jejich úroveň nemůže zlepšovat. Já měla štěstí i smůlu na trenéry. Někteří mě neměli rádi, protože jsem byla holka, ale naštěstí se našli i ti, kterým to nevadilo a brali mě jako hráče s velmi dobrou výkonností a prosadili si mě. Nyní to zde mají holky trošku jednodušší, kluků v týmech hraje čím dál tím méně, a tím mohou obsadit volná místa. S tím jde ruku v ruce i konkurenceschopnost jak mezi děvčaty, tak mezi kluky. Ale i přesto dokáže naše země vyprodukovat každý rok nějaké velmi kvalitní hráče. Určitě platí, že konkurence a podpora vede ke zlepšení. U nás schází podpora zvláště pro starší hráče i hráčky do 26 let, jako je tomu v zámoří. U nás jsou konkurenceschopná děvčata, která trénují s kluky, ale většinou je to v kategoriích na základní škole.

Podmínky v zámoří jsou tedy úplně jinde, že?

Ano, s podmínkami v USA nebo Kanadě se to nedá srovnat. Je to samozřejmě velká země s jinými možnostmi. Tam jsou podmínky jak pro holky, tak pro kluky hodně srovnatelné. Zvláště pak na vysoké škole v nejvyšší lize D1, kde je podpora profesionální. Podporují vás úplně ve všem (školné, trénink na ledě, v posilovně, celá hokejová výbava, která je pro vás připravená každý rok na míru, strava, učebnice a veškeré prostředky a pomůcky ke studiu, fyzioterapeut, kustod, speciální trenéři). Potom i úroveň ženského hokeje s porovnáním se světem je jiná. Máme štěstí, že většina naší ženské reprezentace hraje v zahraničí. Nejvíce holek hraje v zámoří a pak ve Švédsku, Finsku a v Rusku.

Velice brzy ses rozhodla vycestovat do zámoří. Proč tomu tak bylo?

V patnácti jsem od kluků musela odejít. I když jsem tenkrát patřila mezi jedny z nejlepších, nebylo pro mě v týmu místo. To mi bylo hrozně líto. Měla jsem to tam moc ráda.

Jak ses dozvěděla o možnosti vycestovat do USA?

Od známého jsem dostala kontakt na jeden tým v USA, který hledal i hráčky v zahraničí. Nakonec jsem dostala nabídku jít hrát za tento tým a studovat na soukromé střední škole. Tuto nabídku jsem přijala a začala jsem hrát za Wyoming Seminary. 

Odletěla jsi do USA úplně sama? Jaké tam pro tebe byly začátky?

Do USA jsem odletěla krátce po mých patnáctých narozeninách. Krátce před odletem jsem zjistila, že do této školy také odlétá gólmanka naší reprezentace do 15 let Jesika. Takže jsem tam úplně sama nebyla. Musela jsem se ale naučit starat sama o sebe. Najít si nové kamarády, zkusit zapadnout do společnosti s trochu jinou mentalitou a třeba se naučit jen vyprat oblečení. Velmi důležité bylo naučit se komunikovat v angličtině, a to nejenom na tréninku, ale hlavně ve škole. A proto jsem odletěla již začátkem léta, abych se naučila anglicky na úrovni, abych byla schopná pochopit učivo soukromé střední školy, protože ze základní školy mi to opravdu nestačilo.

Po té první zkušenosti v USA jsi následně zamířila do Kanady.

Ano. O dva roky později jsem odešla do Kanady do týmu Stanstead College, s kterým jsem dvakrát vyhrála hokejovou ligu středních škol. Jelikož vás systém středních škol doslova nutí dělat i více sportů, tak jsem od jara po konci hokejové sezóny hrála tenis a fotbal. Nakonec jsem dvakrát vyhrála titul mistryně středních škol v tenisu a ve fotbalu se nám to povedlo s holkama také jednou. Pak jsem dostala nabídku od několika universit v USA i v Kanadě. Já si vybrala Clarkson University na severu státu New York nedaleko kanadských hranic.

Hned první sezona ti vyšla skvěle. Kromě mistrovského titulu jsi patřila mezi nejlepší nováčky. Těžko se dal vysnít lepší start, že?

První rok na univerzitě byl parádní, měly jsme super tým plný výborných hráček. Samozřejmě, že to byl vždycky sen vyhrát titul v nejvyšší soutěži NCAA, ale nečekala jsem, že hned v prváku budu slavit první. Za vítězství jsme každá dostala na slavnostním předávání krásný velký prsten podobný tomu, co dostávají hráči v NHL. To, že jsem měla nejvíce kanadských bodů ze všech nováčků, bylo třešničkou na dortu.

Pak přišla druhá sezona a obhajoba…

Po prváku jsme věděly, co všechno musíme udělat, abychom mohly mít zase šanci na to vyhrát. I když jsme ztratily hodně holek, které odpromovaly, tak jsme pořád měly výborný tým, ale zase přišly do týmu další šikovné holky a o rok později jsme vyhrály opět. Bylo to něco neskutečného.

I v uplynulé sezoně ses s týmem dostala daleko. Kromě týmu se ale dařilo i tobě samotné. V posledních dvou sezonách jsi byla, co se bodování týče, vždy v TOP 10. To určitě přidá na sebevědomí… Nepokukuješ třeba po tom, že bys celé bodování vyhrála?

V uplynulé sezóně se dařilo o něco méně. Probojovaly jsme se sice do konečného turnaje FROZEN FOUR, ale na finále to nestačilo, a tak jsme dostaly „jen“ velké prsteny za vítězství v naší konferenci, což je vlastně také veliký úspěch. Být mezi nejlepšími hráčkami v bodování je samozřejmě paráda a povzbudivé, ale důležitý je výkon celého týmu.

V Americe se dá propojit hokej a škola. Jak se ti tento model líbí? Můžeš ho lidem, kteří ho neznají, trochu představit, jeho fungování apod.?

Myslím si, že je to super, protože to umožňuje studovat na prestižních univerzitách a zároveň hrát jednu z nejlepších lig na světě. Vlastně se jedná o to, že normálně chodíte do školy jako každý jiný student a během toho jste i profesionální hokejista. Je to super hlavně v tom, že hrajete a reprezentujete svoji univerzitu, což se v Česku také začíná pomalinku rozjíždět. V USA je to hodně o prestiži. Hlavně pak v ženském hokeji,  kde si ženy moc nevydělají. Musíme především studovat a na tom postavit svoji budoucnost.  Je to samozřejmě hodně náročné. Člověk se vlastně nezastaví. Ráno vstanete, jdete do školy, na trénink, zpátky do školy. Pak jdete do posilovny, na video a pak teprve na byt, kde se snažíte naučit a udělat úkoly do školy. Takhle je to každý den, znovu a znovu.

Co studuješ za obor?

Studuji na jedné z nejlepších univerzit v USA biologii a chemii (pre-medical school).

Jaké máte hrací dny?

Hrajeme v pátek a v sobotu. Na venkovní zápasy jezdíme již ve čtvrtek, ale pak zase musíme dohnat výpadek ve škole.

Jak vypadá systém soutěže a jak kvalitní liga vůbec je?

V lize jsou 4 konference – Západní, kde hrají týmy ze západních států, a pak 3 východní, které jsou rozděleny podle vzdálenosti škol samotných. Moje konference je největší, spadá do ní 12 univerzit jako je Brown nebo Harvard. Celá tato liga má asi nejvyšší úroveň ze všech ženských lig, které se kde vůbec ve světě hrají.

Kolik zápasů během sezony odehrajete a jak je to například s cestováním na venkovní zápasy?

Tím, že jsme se zatím dostali do FROZEN 4 pokaždé, tak hrajeme 41–42 zápasů za sezonu. S cestováním je to trošku složité, jelikož naše liga je poskládaná z IVY league škol jako je Harvard, Yale či Brown, nikoliv podle vzdáleností, takže jezdíme běžně 6–8 hodin na zápasy. Vyjíždíme ve čtvrtek ráno, přičemž jak jsem říkala, hrajeme pátky a soboty. Pokud hrajeme nějaký zápas mimo konferenci s týmy z východu, tak většinou létáme.

V týmu nakousneš už čtvrtou sezonu. Jaká ti v týmu patří role?

Patřím v týmu mezi nejstarší a nejzkušenější hráčky. Od prváku hraji centra v první lajně. Dokážu tvořit hru a holky mě respektují a konzultují se mnou herní dovednosti. Dokonce i s klukama z univerzitního týmu spolu rozebíráme hru, jak co dělám já a co oni. Prostě se od sebe učíme. V tom je to tady taky hodně jiné.

Pokud vím, v NCAA se může hrát do 24 let. Už víš, kam zamíří tvé kroky potom? NWHL, Evropa, nebo úplně něco jiného?

Už bych se chtěla vrátit zpět do Evropy. A to buď do Finska, nebo Švédska. To především kvůli tomu, že mám ještě hodně studia před sebou a tam umožňují kombinovat studium a hokej dohromady. Na druhou stranu se mi teď docela líbí, jak to mají v Číně, ale uvidíme. V Americe žiju 8 let a už mi to stačí, už bych se chtěla vrátit, nebo aspoň nějakou změnu.

Dá se v ženském hokeji vůbec dobře uživit, nebo je to zatím jen zbožné přání?

No, zatím moc dobře asi ne. Výjimkou možná může být Rusko. Ale v Americe, Kanadě, Švédsku, Finsku nebo Švýcarsku platí hráčkám nějaké, a mnohdy i všechny, výdaje jako jsou auta a byty. Takže žijí teoreticky zadarmo a sem tam si i něco našetří. 

Nakousneme téma české reprezentace. Minulé MS se vám velice povedlo. Byla to jen výjimka, nebo cítíte, že jde ženský hokej v Česku stále nahoru?

Nebyla to výjimka. Máme tam nyní spoustu šikovných hráček. A když je dobrá parta, která si sedne jak na ledě, tak mimo led a je dobrá nálada v týmu, tak se vyhrává.

Rychle se blíží Olympiáda 2022. Jaké dáváš českému týmu šance na to, že se dostane do Pekingu?

Myslím si, že máme velkou šanci. Jak jsem říkala, máme tým plný talentovaných, ale také už zkušených hráček. Pokud skončíme do 6. místa na dalším MS, tak máme automaticky zajištěný postup na OH, což je náš plán. Bylo by super vyhnout se kvalifikaci, jelikož tam rozhoduje jeden zápas a pokud se vám zrovna nedaří nebo máte smůlu, na OH nejedete. To se nám bohužel stalo už dvakrát.  

Olympijské hry by byly asi nejen pro tebe vrcholem celé kariéry, že?

Samozřejmě. Dostat se na OH a reprezentovat svou zemi, to je sen každého sportovce.

I přes zmíněný úspěch na minulém MS se u nás ženský hokej pořád netěší bůhvíjaké oblibě. Nějaká propagace je opravdu minimální a to i přes to, že by si vaše výkony pozornost zasloužily. Není to trochu nefér, že všechna pozornost je upřena jen na mužský hokej?

Ano, máte pravdu. Kde není propagace, není ani zájem diváků. Na MS ve Finsku jsme mohli vidět, jak se dělá dobrá propagace ženského ledního hokeje. Všude v metru, v tramvajích, na bilboardech a úžasném televizním studiu hodně podobnému tomu našemu, když se vysílá mužské MS. Všechny zápasy přenášela televize. Ve vedlejším Švédsku se vysílaly také krásné přenosy, přičemž i tam měli úžasné TV studio.

Ty už máš i srovnání s Amerikou. Jak populární je ženský hokej tam v porovnání s Českem? Kolik tam chodí na vaše zápasy lidí?

U nás na univerzitě, musím říct, že chodí docela dost lidí na to, v jak malém městečku bydlím. Samozřejmě záleží na zápase, na nějaké přijde skoro celá hala a na nějaké jenom pár stovek. Týmy jako Wisconsin, které jsou ve velkých městech, běžně vyprodají celou halu. Myslím, že tady je ženský hokej braný úplně jinak. Kolikrát jsem od některých lidí i slyšela, že radši chodí na naše zápasy než na kluky. Klučičí hokej je rychlejší, ale náš je zase víc taktický, tolik se nepřerušuje a hra má spád. Během roku máme spoustu autogramiád a takových věcí, kam chodí spousta lidí. To by se u nás nikdy nestalo. V televizi dávají universitní zápasy za poplatek a spousta lidí kouká tam, když nemůže přijet. Je to úplně jiné než v ČR. Kolikrát se nám stalo, že na hranicích do Kanady, která je zhruba hodinu od naší školy, nás celníci poznávají a baví se námi o zápasech. Když jsem vezla domů poprvé ukázat velký prsten a na letišti zjistili, že ho vezu v příručním zavazadle, všichni okolo se přišli podívat a gratulovali mi.

Jak jsi říkala, máš nějaké zkušenosti i s chlapeckým hokejem. Co ti to dalo a povolila bys více hru do těla?

V Pardubicích jsem hrála s klukama do dorostu a bylo to super, milovala jsem hrát s klukama. Myslím si, že hra do těla, (v rámci pravidel) by měla být povolena i u žen, jelikož je to prostě součástí hokeje. Většina holek hraje do těla, jelikož jsou zvyklé od kluků. I tady u nás občas nechávají volnější metr. Pak jsou ale rozhodčí, kteří pískají každý dotek, což pak kazí hru nejen na pohled, ale i pro hráčky samotné.

Měla jsi, respektive máš nějaký svůj vzor ať už v ženském, či mužském hokeji?

Evgeny Malkin.

Co tvůj oblíbený tým?

V NHL Pittsburgh Penguins, jinak samozřejmě Pardubice.

Jaké jsou tvé cíle do sezony 2019/20?

Znovu se pokusit vyhrát NCAA. Bylo by hezké takto zakončit universitní kariéru. V reprezentaci si přeji dobrý výsledek na MS, který by nám zajistil přímý postup na OH. Určitě by také bylo super zaútočit na některou z medailí.