Mnoho z vás jeho hlas určitě zná, minimálně ti z vás, kteří sledují zápasy NHL na stanici Nova Sport. Řeč je o Michalu Jinochovi, sportovním komentátorovi, jehož doménou je především komentování hokejových a fotbalových zápasů. Jak se k samotnému komentování dostal a co obsahuje příprava na zápasy? To a mnohem víc v našem rozsáhlém rozhovoru.
Vše začalo u playstationu
Vy jste vystudoval střední odbornou školu obchodu a služeb. To nemá na první pohled s žurnalistikou nic společného.
Já jsem vlastně vystudoval IT. Konkrétně šlo o informatiku v kombinaci s ekonomikou. Vždycky mě bavily počítače, i proto jsem se rozhodl pro tento obor. Po střední jsem šel studovat ten samý obor i na vysokou školu. Upřímně řečeno, ono vás nenapadne, když si žvatláte u FIFY nebo „NHLka“, že byste se mohl stát komentátorem. To byl pak spíš trochu zázrak, že se na to navedla cesta. Prve jsem měl vymyšlenou kariéru kolem esportu, audiovizuální tvorby apod.
Každopádně nakonec zvítězila kariéra komentátora. Kdy tohle všechno začalo mít reálné obrysy?
Já už odmala, kdy mi mohlo být kolem sedmi osmi let, jsem hrál FIFU a NHLko. Tam byl namluvený originální komentář, který mě ale nebavil, tak jsem si u toho žvatlal sám. Doma z toho samozřejmě moc nadšení nebyli, protože jsem neustále řval. Tehdy jsem měl navíc ještě společný pokoj se sestrou, takže ta z toho byla taky vyloženě nadšená. Tento scénář se opakoval několik let, s tím, že pak začala doba YouTube. Tehdy ještě neexistoval pojem „youtuber “ , ani z toho nebyly peníze, nicméně bylo to před fotbalovým Eurem 2012, a já jsem tehdy nahrál simulaci toho Eura. Tu simulaci jsem pak nakomentoval a dal ji na YouTube. Konkrétně šlo o všechny české zápasy ve skupině + čtvrtfinále s Portugalskem.
No a ono to mělo docela úspěch.
Ano to mělo. Hodně to totiž sdíleli fotbalové fan stránky, či esportové weby. Celkově ty čtyři videa měla nakonec přes 200 000 shlédnutí, díky čemuž jsem pak dostal nabídku komentovat mistrovství České republiky ve FIFĚ. Tam jsem si poprvé dokázal, že mi nevadí mluvit před lidmi. Tehdy se to finále konalo na Seči a bylo tam relativně dost lidí. I tak mi to ale nedělalo problém, včetně nějakých rozhovorů, se kterými jsem vůbec nepočítal, že budu dělat. Na celou tuto akci byly jen pozitivní reakce, a já byl rád, že to dobře dopadlo.
Pak přišla soutěž „Staň se komentátorem“.
Tehdy jsem byl na střední ve čtvrtém ročníku. Pamatuji si, že jsem seděl na hodině češtiny a příšerně se nudil. V tu chvíli mi od táty přišla zpráva, že na něho vyskočila nějaká soutěž „Staň se komentátorem„, kterou pořádal Tipsport. Tomu předcházel ten příběh, že jedna paní ze Zlína nahradila jednoho nemocného kolegu, nicméně moc se ji to nepovedlo, protože jak už jsem taky zjistil, bez přípravy se to povolání prostě dělat nedá. Ale vlastně díky tomu, že to ta paní takhle pokazila, tak já jsem nastartoval tu svou cestu. Já se samozřejmě do té soutěže přihlásil, přičemž jsem musel nahrát minutový úsek právě z toho zápasu, co ta paní komentovala, načež probíhalo hlasování lidí, které jsem relativně s přehledem vyhrál. Odměnou pak bylo to, že jsem mohl jít komentovat zápas extraligy.
Vaše odměna vyšla na zápas Pardubice – České Budějovice.
Ten rok byla zrovna výluka, takže tam byly hvězdy z NHL, což bylo super.
První zkušenost? Šel jsem si to užít!
Pracovala nervozita?
Já jsem ku podivu ani moc nervózní nebyl. Já si to tam šel prostě užít. Myslím si, že na začátku jsem byl trochu pomalejší. Ne kvůli nervozitě, ale kvůli tomu, že když se na to díváte jako divák, tak vám to nepřijde nijak zvlášť rychlé, ale pak, když máte mluvit, stíhat tempo zápasu, plus dalších milion věcí k tomu, tak možná až tam, v průběhu zápasu znervózníte, že to vlastně není až taková legrace, jak to vypadá. Takže to trvalo těch 5 – 10 minut a pak už to šlo celkem normálně.
Pamatujete si nějaké fragmenty z utkání?
Určitě vyhrály České Budějovice. Není tajemstvím, že jsem z Chrudimi, takže když jsem chodil na hokej, tak jsem fandil Pardubicím. Tohle byla první zkušenost, kdy jsem musel dát fanouškovství stranou, což se mi povedlo docela dobře a jsem si jistý, že tehdy nebylo znát, že jsem řekněme „Pardubák“, i když mi doma visel podepsaný dres. Ale pamatuji si toho docela dost. Jednak byla výluka, takže se na ledě proháněly hvězdy jako Hemský, Krejčí nebo Prospal. V poslední části se navíc udál jeden kuriózní moment, v podobě gólu, který nikdo neviděl. Z našeho pohledu to byla tyčka, nicméně pak se šlo na video, které ukázalo, že to byl gól.
Kdo byl tehdy vaším spolukomentátorem?
Za spolukomentátora jsem měl Jirku Nykodýma. Ten mě podržel v tom, že vždycky když byla komerční přestávka, tak mi řekl, co bylo dobrý, co bylo špatný. Že by měl ale nějaké extra připomínky, to se říct nedá. On byl tehdy nachlazený, načež mě po první třetině potěšil tím, že si odkašlal a prohlásil, že může jet domů léčit, že bych to klidně zvládl odkomentovat sám. To bylo takové milé a zároveň mě to uklidnilo. Pomohl mi také tím, že mi poradil, jakým způsobem by měla vypadat moje příprava. Já si sice něco vygooglil, ale jinak jsem o tom neměl ani páru. Ono upřímně řečeno, my ty své přípravy moc nedáváme ven, protože každý má svůj recept. Poprvé jsem si tedy nějakou přípravu udělal, nicméně tu bych teď už nemohl použít. Bylo to totiž strašně moc papírů a třeba na NHL by to bylo totálně nefunkční.
Když navážeme na přípravu k utkání. Můžete prozradit něco k té své?
Ono se to časem dost proměnilo. Co se týče toho Tipsportu, tak tam jsem se dlouho hledal. Nicméně tam bylo fajn, že jste měl pořád dokola jeden a ten samý stadion. Když jsem začínal, tak vlastně ještě nebyl Hradec v extralize. Ten přišel až rok dva potom. Každopádně jsem jezdil komentovat do Pardubic a do Hradce. To znamená, že člověk u těchto dvou týmů po nějaké době už jen aktualizoval informace, s tím, že tým, co měl přijet, si nějak nastudoval.
Příprava tak určitě zabere hodně času…
Já osobně si myslím, že v Česku je problém ten, že většina takových těch typických, snad nikoho neurazím, „hospodských fanoušků“, si myslí, že my přijdeme k té televizi, nebo na stadion, vezmeme si pivko, sedneme tam, mluvíme a to je celá naše práce. Nikdo ale nevidí, že za tím vším jsou hodiny přípravy a není to jen o tom připravovat se na konkrétní zápas. Tam je potřeba si uvědomit, že my neustále sedíme na sociálních sítích a sledujeme co se děje. V NHL třeba přijde nějaký „trade“ a v
redakci to do pár vteřin někdo nahlas řekne. Tím, že to probíhá i v noci, tak si myslím, že ten přehled máme docela velký. Samozřejmě se ale může také stát, že nám něco unikne. Zároveň se také nedá znalostmi konkurovat fanouškům jednoho konkrétního týmu. Ten o daném týmu bude logicky vědět víc, než my. Je si ale potřeba uvědomit, že my musíme obsáhnout tolik týmů a tolik hráčů, že je nereálné, abychom měli vše nastudované do takových detailů jako oni. Každopádně co se přípravy samotné týče, tak jsou to hodiny.
Co třeba nějaké pomocné kartičky?
S tím jsem začínal. Celkově jsem na Nově začínal s fotbalem, kde jsem praktikoval takový samolepkový systém. Ve Photoshopu jsem si udělal šablonu a akorát měnil jména. Problémem ale bylo, že jsme tehdy neměli žádnou pravidelnou ligu, pouze pohárové zápasy, takže nešlo dělat nějakou dlouhodobou přípravu. Teď u francouzské ligy je ta šablona stejná, jen tam pořád doplňujete věci. Pak mi to ale už přišlo nepraktické. Hlavně pak ve chvíli, kdy přijedete na stadion a museli byste mít nějakou přenosnou tiskárnu, protože ne vždycky se na těch stadionech dostanete k nějaké tiskárně, která je veřejně dostupná. Já jsem si to vymyslel tak, že co se týče těch informací, tak si v podstatě ke všem napíšu něco, a pak to vytahuji v průběhu zápasu, jak se mi to hodí. Není to tak, že bych měl kartičku, a na ní všechno, co o tom hráči vím. Spíš je to souhrn informací, které bych rád řekl, nebo které mi přijdou zajímavé.
Co předchází samotnému komentování, respektive co se děje po konci pořadu? Tedy ve chvílích, které řadový divák už nemá možnost vidět?
Když se jedná například o Evropskou ligu a český tým, tak při domácích
zápasech je to jiné v tom, že jste přímo na stadionu. Já třeba
nespoléhám na to, že mi bude fungovat notebook. Jsem vždycky
připravený, kdyby se náhodou něco stalo. Například Evropská liga se hraje v listopadu, mrzne, takže elektronika dokáže zamrznout. Mně už se to dokonce i stalo, takže je vždycky dobré mít nějaký ten papír v ruce, i když ho třeba nepoužijete. Co se ještě týče těch zápasů, kdy jedete na stadion, tak tam je super, že si prohlídnete rozbruslení či rozcvičku. Když jde o Evropskou ligu, tak já chodím poslouchat s reportérem předzápasové rozhovory s trenéry, abych věděl to aktuální. Můžu mu také předložit nějakou otázku, kterou bych pak rád použil v samotném přenosu. Člověk následně samozřejmě čeká na soupisky. To je nejdůležitější prvek, který musíte dostat a od toho se to potom odvíjí. Může vás překvapit to, že někdo chybí, nebo se tam naopak objeví někdo, kdo hrát neměl, třeba nějaký mladík. To je problém hlavně u zahraničních týmů, když najednou přivezou neznámého sedmnáctiletého frajera, kterého předtím nenapíšou na webu, že cestuje do Česka. Takže před zápasem doháníte spíše takovéto menší věci, jinak je to spíše o tom, dobře se na ten zápas naladit.
Člověk z vaší pozice může před zápasem asi prohodit i pár slov se samotnými hráči, že?
Byl jsem třeba v Jablonci, když tam hráli Rennes. Já se znám s Tomášem Koubkem, tak právě s ním jsem prohodil pár slov. Když má člověk s hráčem trochu bližší vztah, tak se ho člověk může zeptat na věci ze zákulisí. Když jsem ještě komentoval pro Tipsport, tak do Pardubic na stadion jsem chodil s předstihem, a když jsem viděl, že se někdo rozcvičuje sám, nebo je v dobrém rozmaru, tak jsem k němu přišel, řekl mu, že budu komentovat a pokusil se zeptat na nějaké zákulisní info.
Jak řešíte výslovnost hráčů, zvlášť v případě zahraničních týmů?
To je dobrá otázka. Co se týče NHL, tak my máme přístup na určitý server pro novináře, kde je hodně jmen přepsaných tak, jak by se měli správně číst. Někteří hráči si i sami řeknou, jak se chtějí číst. Jména jako Roslovic, Konecny… Často je to i o domluvě mezi námi komentátory, třeba u švédských jmen. Ideální opravdu je, když najdeme zdroj, kde si ten hráč sám řekne, jak si přeje být vyslovován. Úžasným příkladem je třeba Matt Grzelcyk. To jméno je prostě šílený. On má polské kořeny, ale jeho rodina je v Americe někdy od roku 1920. My ale máme v těch „guidech“ jasné dané, jak se má vyslovovat, ač se to v polštině vyslovuje jinak. I tak se facebooku najdou lidi, kteří vám napíšou že jste idiot, že to neumíte vyslovit, a dá vám tam tu polskou výslovnost. Vy mu pak napíšete, že nemá pravdu, ale ve výsledku se stejně nedomluvíte. To je ale taková ta česká mentalita. Samozřejmě když uděláme chybu a ten argument toho člověka je správný, tak to přijmeme a omluvíme se.
Co se výslovnosti týče, tak komentování francouzské Ligue 1 je asi těžší záležitostí než NHL, že?
Když se začalo s komentováním francouzské Ligue 1, tak to bylo hodně ostrý, protože tam je problém i v tom, že hodně hráčů tam má původ v Africe. Někteří mají původem francouzštinu, jiní zase angličtinu a prostě ta výslovnost je rozdílná. Zde pomáhá například web Transfermarkt, kde se výslovnost některých hráčů dá dohledat.
Neřeším kdo si kde udělal dítě, raději se věnuji hře
Jaký styl komentování vyznáváte?
Upřímně řečeno, rád se věnuji hře. Nejsem ten typ, který by vytahoval nějaké bulvární informace. Co se týče fotbalu, tak když je nějaká spekulace o přestupech, tak to zase beru, že to může být zajímavý. Často mají ti zahraniční novináři pravdu. Ale že bych řešil to, kdo si kde udělal dítě, nebo kdo má kolik milenek, tak to mi přijde úplně nesmyslné. Fotbal má být o fotbale, hokej o hokeji. Každopádně vyznávám styl gradace, kdy jedu v klídku, až se vypumpuji do emocí, protože podle mě emoce k tomu komentování patří. A já to tak dělám, ať jde o jakýkoliv zápas.
Během komentování jdete s kůží na trh. Stává se, že vám po utkání někdo napíše kritickou odezvu na zápas, nebo vás naopak za váš výkon pochválí?
V Česku je problém to, že když se vám něco líbí, tak se neozvete. Je samozřejmě snazší napsat kritiku, než pochvalu. Stane se to. Nejvíc těch ohlasů přistává na facebook Nova Sportu. Většinou jde ale o takové výkřiky, kdy je jasně vidět, že dotyčný fandí nějakému týmu, přičemž je naštvaný, že jeho tým prohrál. Občas mi přijde, že čeští fanoušci to berou tak, že za prohru jejich týmu nejdřív může komentátor, pak rozhodčí a pak až hráči na hřišti. To je samozřejmě s nadsázkou řečeno, ale občas to vypadá, že nejdřív si jdou vylít srdíčko na nás.
Když trochu odbočíme a vrátíme se časem do vašich dětských let, kde bychom tam mohli najít počátek vaší sportovní vášně? Sám jste sportoval?
Já jsem celou základní školu hrál házenou. K té jsem se ještě na chvíli vrátil v době, když jsem nastupoval na Nova Sport. To už bylo ovšem mezi chlapy v Pardubicích, kde se hrála 3. nejvyšší soutěž. Občas si také jdu zahrát s kamarády futsal. Zajímavé je, že i když hokej komentuji, tak jsem ho nikdy nehrál. Každopádně házená je srdcovou záležitostí.
Vám je teprve 24 let, ale v rámci komentování sportu jste už na pomyslném vrcholu, kam se tu dá prakticky dostat. Kdo všechno má také zásluhu na vašem vzestupu?
V prvé řadě na tom mají velkou zásluhu rodiče a ségra. Když to řeknu slušně, tak oni mi nikdy nezavřeli ústa, a já se díky tomu mohl rozvíjet. Pak samozřejmě i lidé, kteří mi dali šanci. Po tom prvním zápase na Tipsportu mě doporučil Jirka Nykodým, abych to dělal i dál. Dále Jarda Koubík, který vede jednu z divizí na Tipsportu, která vysílá ty zápasy. Ten si mě zve doteď. Na Nově pak Dušan Mendl, který mi tenkrát jako mladému zobákovi dal šanci.
Jak začala vaše kariéra právě na stanici Nova Sport?
Já měl teda štěstí, že zrovna ten rok, kdy jsem se dostal na stáž na Novu, tak vzniklo O2 TV Sport. Takže určití lidé odešli tam, a zde se otevřel prostor na fotbal. Do té doby jsem nikdy fotbal nekomentoval. Já jsem byl hlavně hokejovej. V tu chvíli jsem měl odkomentováno zhruba 60 zápasů extraligy, načež jsem pak poprvé okusil fotbal.
Vy komentujete hokej i fotbal. Co je pro vás větší srdcovka?
Já to nerozlišuji. Mně to je fakt jedno. I když je fakt, že my teď máme MLS, takže já teď jedu noční přenosy prakticky celý rok. Je pravda, že hokej v noci vás neuspí, tam se neustále něco děje. Když ale přijde nudný fotbalový zápas, tak je to celkem náročné. Občas se stane, že hrají takový ten nezáživný házenkářský styl, kdy si přihrávají vzadu a nic se neděje. Tak tam člověk opravdu usíná. Nicméně je mojí prací, udělat takový zápas pro diváka zajímavým.
Nakousl jste téma nočních zápasů. Jak zvládáte ty časové přechody? Už jste si zvykl?
To nejde. Tam je člověk v podstatě rozhozený celý rok. Samozřejmě pak
dost volna, takže si člověk trochu odpočine, ale během té sezony to
prostě nejde dohnat. Ten mozek je tak nastavený, že jede v tom režimu, kdy já pak usínám pravidelně v 3:30.
Co váš komentátorský vzor? Máte?
Ve fotbale to bude Martin Tyler, ten má opravdu cool hlas. Kdybych měl takový hlas v době, kdy mi bude 50 – 60 let, tak bych byl rád. V hokeji pak Mike Emrick. To je vlastně hlas z „NHLka“. V Česku si vzory moc nehledám. Každopádně vždycky mě potěší situace, kdy pronesu směrem ke hře nějakou myšlenku, s tím, že ji za chvilku ve sluchátkách slyším z úst takové persony jako je právě Mike Emrick.
S kým se vám komentuje nejlépe?
Ať řeknu, co řeknu, tak někoho naštvu. Mně se spíš líbí ten nastavený styl co máme u hokeje, kde my nemáme experta, ale jsme tam dva komentátoři. Ty přenosy jsou převážně v noci a ať chcete nebo ne, tak jsme jen lidi a někdy vám může dojít šťáva. Takhle je dobré, že se střídáte s tím druhým komentátorem, přičemž já mám rád, když probíhá nějaká diskuze a není to jen o tom, že si jeden tupě odkomentuje dvě minuty a takhle se to pořád střídá.
Komentujete raději sám, nebo ve dvojici?
Hokej je určitě lepší ve dvojici, protože je extrémně rychlý, a může se stát, že vám něco uteče. Tam se stačí na chvilku podívat do papírů a během toho momentu se může stát spousta věcí. Jednou se mi stalo, že jsem třeba vůbec neviděl gól. To se hra odehrávala ve středním pásmu, já se na chvilku podíval do papírů, jenže nečekáte, že v tu chvíli padne gól ze středního pásma. Ta šance je na to minimálně, ale výjimečně se to tak seběhne. Takže ve dvou je to podle mě vždycky o něco lepší.
Už jste odkomentoval spoustu zápasů, který byl ten nejlepší?
To je strašně těžký. Já to mám nastavené tak, že neřeším, jestli je to finále NHL, nebo nějaký přátelský zápas. Snažím se brát každý zápas vážně. Samozřejmě playoff NHL, to je geniální věc, vzhledem k tomu, co se tam všechno děje, zvlášť když tam jsou ty super příběhy, kdy třeba letos favorité vypadávali. Bylo to sice nečitelné, ale pro nás to byla radost, že to není pořád dokola o těch samých týmech, jako to bylo v posledních letech. Ve fotbale je zase super sledovat cesty těch českých týmů v Evropské lize, zvláště když se člověk dostane i na stadion.
Můžete něco vypíchnout?
Já si třeba pamatuji zápas Sparta – Southampton, který jsem dělal přímo na Letné. Sparta tehdy vyhrála 1:0, šla za postupem ve skupině a Southampton k ničemu nepustila, ačkoliv byl anglický tým favoritem. To byl super zápas.
Co byl pro vás nejemotivnější okamžik za dobu co komentujete?
Co si pamatuji, tak jsem loni hodně prožíval úspěchy Báry Hermannové s Markétou Slukovou. Jim se opravdu dařilo, a já měl to štěstí, že jsem jejich medailové turnaje odkomentoval. U hokeje to byl již zmíněný zápas, kdy Tomáš Hertl skóroval vítězný gól v oslabení. Pak mi v paměti utkvěla přestřelka Chicaga s Torontem, kdy to skončilo 7:6. Celkově je na to super playoff NHL, kdy člověk drží podvědomě palce českým hráčům. Je skvělé když dají gól oni. Tady člověk může pustit ty emoce. V Evropské lize může člověk vlastně fandit, protože jsme na straně těch českých týmů. To samé je v případě, kdybych někdy komentoval reprezentaci. Já ale nemám ani problém zakřičet, když dá hezký gól soupeř.
To by se nemuselo některým českým fanouškům líbit.
Jednou jsem komentoval zápas Plzeň – Villarreal, a skončilo to 3:3. Byl to skvělý zápas. Nicméně v tom zápase dal Dos Santos gól z úplně šíleného úhlu a já ten nádherný gól prostě prožil, i když jsem samozřejmě přál Plzni. Se mnou byl na tom zápase i reportér Štěpán Sokol. Ten mi pak říkal, že po tomhle gólu vylez z útrob stadionu, kde běžel náš přenos na obrazovkách, nějaký sekuriťák a začal nadávat ve stylu, co to tam na Nova Sportu komentuje za ko*ota, oni dají gól, a on se raduje, jak kdyby ho dali naši. Tak to mě hodně pobavilo. Ale to se zase vracíme k věci, že je těžké se zavděčit všem.
Mistrovství světa? Já komentuji nejlepší hokej na světě.
Vzhledem k těm emocím. Nemrzí vás třeba, že jako komentátor Nova Sport nemůžete komentovat zápasy české reprezentace na MS a od srdce si zakřičet gól?
Určitě by to bylo hezký, ale já komentuji nejlepší hokej na světě, takže mě to zase tolik nemrzí. Zároveň si myslím, že každý komentátor, co dělá hokej, by si rád odkomentoval český zápas na MS, ideálně v bojích o medaile, ale já si rozhodně nechci stěžovat.
Občas se v playoff NHL stane, že přijde nekonečné prodloužení, jak je zvládáte?
Nejdelší co jsem měl, bylo v uvozovkách pouze nějakých 32 minut navíc. Nejhorší na tom jsou ty pauzy. Ty se v těch nočních přenosech opravdu vlečou. Každopádně když se hraje hokej, tak je to v pohodě. Naopak si to člověk o to víc užívá. Zároveň jsou to chvíle, kdy je to velmi emotivní, protože každá šance může být gólová, a tím se může rozhodnout třeba o vyřazení daného týmu. Možná, že kdybych měl nějaké 5. nebo 6. prodloužení tak bych mluvil jinak.
Co probíhá v komentátorské buňce během komerčních přestávek respektive během přestávek mezi třetinami.
V první řadě se odpočívá. Většinou ale stejně člověk visí na twitteru, aby zjistil, zda není něco nového. Diváci co sledují Nova Sport, si určitě všimli, že v těch víkendových zápasech běží na facebooku stream, kde mohou vidět, co právě děláme během komentování zápasu. Zároveň nám během přestávek mohli pokládat otázky, což je podle mě super, protože interakce s těmi lidmi je v dnešní době hrozně důležitá. Já občas praktikuji i tu věc, že když na twitteru vidím zajímavý příspěvek k zápasu od českého fanouška, tak přečtu jeho jméno a zmíním tu danou informaci.
Pro vás jako pro komentátora je důležitý i cizí jazyk. Ovládáte, kromě angličtiny i nějaký jiný? Pokud ne, vystačíte si s angličtinou?
Přiznám se, že kromě angličtiny, jiný jazyk neovládám, nicméně si s ní většinou vystačím. Teď vzhledem k tomu, že komentuji i Ligue 1, by se mi hodila i francouzština, ale většina přenosů, které nám z Francie chodí, mají anglický podkres. Pro nás je ta angličtina obrovská pomoc. Mně osobně hodně pomohlo hraní různých počítačových her, kde je ten jazyk taky dost potřeba. Hodně mi také dala co se jazyka týče, i paní učitelka Valentová. Velkou zkušeností pro mě byl i výjezd do Anglie, kam jsem jel sám natáčet FA Cup. Vím, že první den to bylo velký špatný, pak jsem se ale rozmluvil a nakonec jsem úplně v pohodě mluvil například s Harry Kanem.
Poznávání hráčů na hřišti taky asi někdy není nic jednoduchého, že?
Oni si občas diváci myslí, že to funguje jako v „NHLku“, že nám tam u hráčů jezdí ty jména apod., ale takhle to alespoň prozatím nefunguje. Teda jdou zvěsti, že od příští sezony by mohl být zaveden nějaký nový tracking, ale my ani nevíme, zda se to bude dostávat k nám. Stručně řečeno, my komentujeme přesně to, co vidí i diváci v televizi. Pokud nám to kamera neukáže, tak nevidíme, zda někdo odešel do kabin. V tomhle je třeba naprosto skvělý twitter. Ten je geniální v tom, že ty novináři, kteří se věnují klubům v NHL, to hned všechno sypou právě tam, což nám hrozně pomáhá.
Během zápasů musíte jít s kůží na trh i v rámci posuzování některých zapeklitých situací, jako jsou tresty. Přeci jen se od vás čeká, že máte na danou situaci svůj názor.
Upřímně říkám, není to jednoduché. Celkově ta práce není jednoduchá. My na sebe bereme relativně velkou odpovědnost za to, co řekneme, protože je tu možnost, že se nám to okamžitě může vrátit. Občas některé ty zákroky jsou těžké. Obtížně se hodnotí, zda tohle už byla sekera, nebo jestli to bylo ještě málo. My máme naštěstí tu možnost, že se můžeme opravit při opakovaném záběru. Přeci jen, jsme jen lidi a my opravdu v té televizi nevidíme nic navíc, než diváci.
Kromě hokeje a fotbalu komentujete ještě jiné sporty?
Dělal jsem házenou, která mi už ale odpadla, protože tu bych už z časových důvodů nestíhal. Navíc Dan Čurda, to je muž na správném místě. Podle mě je to jednoznačně nejlepší házenkářský komentátor u nás. Jinak kromě hokeje a fotbalu komentuji ještě plážový volejbal. Ten dělám od Olympiády v Riu, přičemž mě ten sport opravdu baví, pravidla jsou navíc docela jednoduchá. Teď navíc od letošního roku s námi komentuje Kristýna Kolocová, což musím říct, že je bomba mít vedle sebe někoho, kdo má za sebou takové zkušenosti s tímto sportem. Díky ní jsem spoustu věcí pochytil a určitě ji patří velký dík.
I přes svůj věk už patříte k relativně zkušeným komentátorům. Co by jste poradil těm začínajícím respektive těm, kteří se jím chtějí stát?
I přes to, že mám za sebou přes 900 odkomentovaných zápasů, tak se za zkušeného komentátora nepovažuji. Myslím, že co se týče mého výkonu,
tak pořád mám prostor se zlepšovat. Je pravda, že tuhle otázku dostávám poměrně často, třeba i třikrát do měsíce. Já bych jim nejradši řekl, ať jdou na žurnalistiku, ale já sám jsem ji nikdy nestudoval a stejně jsem, tam kde jsem. Podle mě je velmi důležitá praxe. Ono to člověku nespadne do klína samo, musí něco dělat. Když nás přijímali na stáž na Novu, tak tam bylo dost lidí ze žurnalistiky, třeba i ze druháku, a stejně neměli žádnou praxi. Já bych se na jejich místě nebál napsat do těch televizí, do těch novin a ukázat jim, že to chci dělat, že na to mám. Zároveň to chce ale pokoru.
Kde vidíte své rezervy?
Myslím, že mám mezery, co se historických znalostí týče, ale samozřejmě se to snažím dohánět.
Kromě komentování sportovních zápasů moderujete i různé společenské akce. Vzpomenete si na nějakou výjimečnou?
Co se týče moderování, tak jsem dělal pár maturáků tady v Chrudimi. Jinak se motám hlavně kolem toho esportu. Já jsem odchovaný na těch počítačových hrách, a nebýt jich, tak asi nedělám, co teď dělám. Teď to bude znít trochu namyšleně, ale myslím, že tu není nikdo, kdo by lépe odkomentoval turnaj ve FIFĚ, protože já sám jsem to hrál a patřil mezi nejlepší. Takže jsem rád, že se mi stále ozývají, i když toho času na to není tolik.
Někde jsem se dočetl, že sbíráte různé visačky, akreditace apod. Co je na tom pravdy?
Není to tak, že bych to vyloženě sbíral, ale já si schovávám akreditace. Jednou, až toho budu mít hodně, tak plánuji si z toho udělat něco na způsob obrazu respektive koláže. Hodně mě pobavilo, když jsem byl na FA Cupu, když Arsenal hrál na Suttonu. Tam to vypadalo, jako by se vše zastavilo 20 let zpátky. Dostal jsem akreditaci na malém papírku, skoro to vypadalo jako psané na psacím stroji. Trochu mě překvapilo, že v roce 2017 to takhle může ještě někde fungovat.
Co vaše ambice do budoucna?
To je strašně těžké, zvlášť když teď člověk komentuje NHL, Evropskou ligu nebo Ligue 1. V tuhle chvíli mě to baví, a myslím, že mě to ještě dlouho bavit nepřestane. Každopádně si nemyslím si, že bych byl ten typ, co by šel dělat mluvčího do nějakého fotbalového klubu apod. Upřímně řečeno jim tu jejich práci ani nezávidím. Taky mají spoustu povinností. Člověk samozřejmě ale občas zapřemýšlí, co by dělal, kdyby neměl tuhle práci. Mě to pořád táhne k té audiovizuální tvorbě. Každopádně to vidím ještě dlouho na práci za komentátorským stolem.
