Výběr letošní dovolenkové destinace byl pro mou lásku k hokeji doslova požehnáním. Ze Znojma je do Břeclavi kousek a tak jsme se i s mými stejně zapálenými syny vyrazili podívat na úvodní hrací den Hlinka Gretzky Cupu. Pro mě osobně to byla první zkušenost s tímto mládežnickým turnajem. Do té doby jsem ho jen občas, ještě pod původním názvem Memoriál Ivana Hlinky, sledoval v televizi a byl pro mě takovým symbolickým zahájením nové hokejové sezony.
Město Břeclav má přibližně 25 tisíc stálých obyvatel a i přesto, že bylo pondělí, působilo na nás spíš ospale. Nedělali jsme si iluze, že by kýžené hokejové dostaveníčko bylo lidem prezentováno už od železničního nádraží, ale i tak mě celkem zajímalo, jak moc se zde tenhle turnaj prodává. Cestou přes centrum jsme „nepotkali“ jediný poutač nebo plakát. Zkusili jsme tedy oficiální turistické infocentrum. A vida, ve stojanu s propagačními letáky se nacházel rozpis všech zápasů turnaje a stejný plakát vysel i na nástěnce před vstupem. Obsluha „zeleného íčka“ nám pak ochotně vysvětlila cestu na zimní stadion. Podle její reakce jsme dnes nebyli s tímto požadavkem rozhodně jediní. První větší tabule s logem turnaje a směrovkou byla k vidění až u odbočky z hlavní silniční tepny k zimnímu stadionu.
Fastav arena je klasický zimák socialistické éry. Poprvé se na něm bruslilo v roce 1971, zastřešení dostal o osm let později. V polovině 80. let pak byly dokončeny tribuny a stánek dostal svou nynější podobu. Co nás ale upoutalo víc, než samotná stavba, bylo okolí, do kterého je stadion zasazený. V bezprostřední blízkosti se nachází zámek s kančí oborou, malý pivovar a prostředí celkově působí až nepatřičně malebně. Ona břeclavská ospalost se ovšem projevila i zde. Žádné davy hokejových nadšenců nikdo z nás nečekal, ale pokladny zavřené ještě necelou hodinku před úvodním vhazováním zápasu Finsko – Kanada byly faktorem poměrně nemilým. Dlouhé čekání jsme využili k povídání s pánem, který ač přímo z Břeclavi, na turnaj letos zavítal poprvé. Když se nám k tomuto „zločinu“ přiznával, měl v obličeji téměř provinilý výraz. Myšlenka jednoho z pořadatelů o tom, že tenhle turnaj tady skoro nikoho nezajímá a přijde maximálně pár stovek příznivců, dodávalo celé situaci poněkud nakyslý odér. Když si vzpomenu, jaké divácké šílenství Hlinka Gretzky Cup produkoval během loňského léta v Edmontonu a v Red Deeru, a jak moc kanadský svaz stál o to podnik za moře dostat, je mi trochu smutno. V kontextu událostí se pak lidová stovka za celodenní vstupenku dala pochopit. Děti do 12 let měly navíc vstup zdarma. Po překonání bariéry v podobě pozdě otevřených pokladen jsme jen o pár metrů dále narazili na další překážku – zamčený stadion. Postupně se u vchodu začaly kumulovat zástupy převážně kanadských fanoušků, resp. rodinných příslušníků jednotlivých hráčů. Po další cca půl hodince jednotvárného čekání jeden z pořadatelů nakonec povolil vstup dovnitř služebním vchodem a vše mohlo vypuknout naostro.
Ještě před prvními zářezy bruslí mladých reprezentantů do ledu nás pozdravily nestárnoucí hity Michala Davida a cover verze moravských lidovek od tlouštíčků z uskupení Maxim Turbulenc. Ostatně tento hudební repertoár se táhl jako červená nit celým turnajem a podtrhoval specifičnost a jistou retro pachuť největší hokejové události začátku sezony. Den před tím jsme sledovali s mými potomky na youtube sestřihy loňského turnaje, jenž poprvé v historii hostila Kanada. Jakékoliv srovnání je v tomto ohledu zcela zbytečné a ani to není předmětem našeho povídání. Zkrátka dva zcela odlišné světy. Každopádně čím déle jsme na břeclavském stadionu seděli, tím více jsem začínal chápat, proč akci takového významu pořádají právě tady.
Sterilnost hokejových superarén s nablýskanými skyboxy je dnes jakousi normou, ale syrovost a závan starých dobrých časů je k vidění už málokde. Ve Fastav areně, která vlastně ani žádnou arénou není, sedí skauti klubů z NHL vedle vás, o přestávkách se vůně smažených koblížků mísí s pokřikováním poblázněných dětí, které nikdy nebyly bývalým i budoucím hvězdám NHL blíž. A tady jsme našli to pravé kouzlo břeclavského turnaje. Byl to nefalšovaný návrat ke kořenům, zkrátka „good old hockey game“. Ostatně kde jinde se cestou na toaletu můžete vyfotit s bývalou brankářskou veličinou a reprezentantem USA Chrisem Terrerim. Při vší úctě k edmontonské Rogers Place, tam by to s velkou pravděpodobností možné nebylo. Quinton Byfield, Hendrix Lapierre, Connor McClennon nebo Cole Perfetti – budoucí modly NHL a idoly milionů fanoušků po celém světě. A s těmi všemi si při příchodu na led mohli moji kluci jako chlap s chlapem plácnout a popřát jim hodně štěstí. Asi až časem jim dojde, s kým měli tu čest. Genius loci pro mě nikdy neměl tak hmatatelnou formu. Při odchodu se sice už pár desítek metrů za zámeckou oborou znovu nevědělo, že se tady nějaký hokejový turnaj hraje, ale hned mi bylo jasné, že bych chtěl příště dorazit znovu. Ať si Břeclav svůj skrytý hokejový poklad ponechá, všechno to sem totiž s nějakou zajímavou bizarností patří. Díky za to.
