Systém amerických středoškolských a juniorských soutěží je pro mnohé poměrně složitý. Každoročně však produkuje mladé hráče, kteří patří mezi světovou špičku. Tyto soutěže disponují obrovskými zásobami talentovaných hokejistů, kteří kladou důraz nejen na hokejovou kariéru, ale také na vzdělávání a osobní rozvoj. Na toto téma jsme si popovídali s Jiřím Aberlem, gólmanem pocházejícím z Trutnova. Jiří měl možnost si vyzkoušet středoškolský i univerzitní hokej v USA na vlastní kůži. Jaká byla jeho zkušenost, v čem se hokej v zámoří odlišoval a jaká je struktura amerických soutěží?

Poprvé sis hokej v USA zahrál už na střední škole. Jak ses k takové příležitosti dostal?

V 16 letech jsem se na gymnáziu v Trutnově seznámil s kanadským studentem, který v České republice byl na jednoročním výměnném pobytu. Začali jsme být kamarádi a já postupně přemýšlel o možnosti vycestovat do USA. K tomu se přidalo i doporučení od dalšího kamaráda z Trutnova, který strávil rok na střední škole v Kanadě. Díky velké podpoře rodičů jsem se to rozhodl také zkusit. Prakticky celý druhý ročník na gymnáziu jsem vypisoval veškeré administrativní požadavky od agentury ASSE, která pobyt organizovala, psal testy, vyplňoval dotazníky a čekal na vhodnou hostitelskou rodinu.

Kam jsi nakonec zamířil?

Měl jsem velké štěstí, že si mě vybrala rodina z malého města Merrill na severu USA. Dokonce jsem měl dva mladší a dva starší hostitelské bratry – všichni hráli hokej! Do USA jsem se dostal po svých 17. narozeninách a prakticky ihned jsem byl očarovaný otevřeností a pohostinstvím Američanů. Dostal jsem se do opravdu hodné a hokejové rodiny a moc jsem se těšil na nadcházející sezónu.

Jak vlastně vypadala tvoje první zkušenost s hokejem v USA? Zvlášť v této části Ameriky, kde je středoškolský hokej na vysoké úrovni.

Státy jako Minnesota, Wisconsin či Michigan vysloveně chrlí 18leté talenty každým rokem. Na naší střední škole (Merrill High, pozn. red.) byl ovšem hokej až na třetím místě za americkým fotbalem a basketbalem. I tak jsme měli perfektní komfort – tréninky každý den, dobrý trenérský štáb, neexistovaly žádné příspěvky a veškeré cesty a venkovní zápasy byly dobře zorganizované.

Na začátku sezóny sis nejspíš musel zvyknout i na jiný režim či náročnost tréninků. V čem jsi viděl největší rozdíly?

Není novinkou, že Američané přistupují k tréninkům opravdu zodpovědně, makají naplno a tam, kde nepomůže talent, přidávají ještě více bojovnosti a zarputilosti. Mě osobně překvapilo, že jsme se dostali na led až na přelomu října a listopadu. Středoškolské sporty jsou tak zorganizované, že studenti – sportovci (student athletes) můžou hrát i více vrcholových sportů najednou. Například v našem týmu čtyři kluci hráli americký fotbal do konce října, poté jen vzali brusle a „přehodili sport“. Tréninky v listopadu pro mě byly ale úplně něco nového. Trénovalo se každý den dvakrát. Ráno v 6:30 jsme hodinu před vyučováním pouze bruslili a pracovali na kondici, odpoledne po škole se pokračovalo 90minutovým regulérním tréninkem.

Pokud jste trénovali až do listopadu, znamená to tedy, že sezóna začíná hokejistům na střední škole vždy až v prosinci? Čím dalším středoškolský hokej typický nebo odlišný?

Sezóna oficiálně začala prvním mistrovským zápasem v prvním prosincovém víkendu. Nabízí se dva další rozdíly, které byly okamžitě patrné. Středoškolský hokej se hraje pouze 3 x 17 minut, 20minutové třetiny začínají až v juniorce. Druhý velký rozdíl byl v návštěvnosti. Hokej byl na několika místech opravdu dobře sledován, na většině venkovních zápasů bylo plno. Na severu Wisconsinu se hrálo většinou v malých halách, takže na zápas v průměru dorazilo cca 500 fanoušků. V některých částech Minnesoty to ale bylo i přes 1000.

Jak náročná byla tvoje první sezóna?

Naše škola tehdy hrála v Great Northern divizi a v základní části jsme hráli zhruba 22 zápasů. Díky důvěře trenérů jsem odchytal celou základní část včetně play off a dokonce jsem se dostal i do výběru nejlepších seniorů, tedy studentů čtvrtého ročníku, naší konference.

Nedávno se v Břeclavi konal Hlinka Gretzky Cup, na kterém výběr USA představil i několik středoškolských hokejistů. Další pak pravidelně nastupují třeba i v USHL. Jaká je vlastně struktura juniorského hokeje v USA?

V Břeclavi se představilo tuším 7 středoškolských hokejistů, ze kterých byla drtivá většina z Minnesoty, což svědčí o kvalitě středoškolského hokeje v tomto státu. Jak bylo řečeno, velké zastoupení měla i USHL, což je nejlepší juniorská soutěž USA, tzv. Tier 1. Druhou úroveň (Tier 2) zastupuje NAHL. V poslední úrovni (Tier 3) je několik juniorských soutěží, které buďto působí pod hlavičkou USA Hockey nebo individuálně. První dvě úrovně, tedy USHL a NAHL, patří tradičně mezi nejlepší juniorské ligy vůbec. Tyto ligy pořádají drafty hráčů, jsou profesionálně vedeny, o hráče je 100% postaráno a většina se poté prosazuje do nejlepšího univerzitního hokeje či přímo v profi soutěžích.

V poslední třetí úrovni je tomu tedy jinak…

V Tier 3 si hráč musí platit náklady na sezonu sám. Stává se opravdu málokdy, že nejlepší univerzity „rekrutují“ hráče z této úrovně. Je důležité ale zmínit, že i přes finanční náročnost jsou tyto soutěže dobrou možností na sobě zapracovat a případně se pokusit zaujmout lepší juniorské týmy či menší univerzity. Někdy sleduji naše české hráče, kteří tyto soutěže hrají. Po návratu domů se většinou zabydlují v druhé lize.

Na sport v kombinaci s dobrým vzděláním je kladen důraz samozřejmě i na vysokých školách. Hokej na univerzitě jsi měl možnost také vyzkoušet.

Já jsem studoval na státní univerzitě Grand Valley v západním Michiganu mezi roky 2012 a 2016. Celé čtyři sezóny jsem chytal za naše vysokoškolské kluby hrající ACHA (American Collegiate Hockey Association, pozn. red.).

Jak na tuto životní etapu vzpomínáš?

Já na tu dobu vzpomínám rád. S hokejem jsem se dostal do nejrůznějších koutů USA, zachytal jsem si téměř 100 zápasů. Jednou jsem se se svým týmem dostal mezi čtyři nejlepší týmy USA v ACHA National Championship. Dokonce mě trénovali také profesionálové, kteří si zahráli NHL a AHL.

Můžeš uvést nějaké jméno?

Můj poslední rok na vysoké mě například vedl Mike Forbes, který hrál za Boston a Edmonton. Zajímavé je, že v nejvyšší soutěži dal sice jen jeden jediný gól, ale nahrával mu na něj Wayne Gretzky.

O univerzitním hokeji se u nás tolik nemluví. Můžeš se pokusit vysvětlit, jaká je struktura univerzitního hokeje v USA?

V Americe existují přibližně tři úrovně univerzitního hokeje. První úroveň je NCAA, která má dvě divize. Divize 1 je nejlepší a nejprestižnější vysokoškolská úroveň na světě. Hráči hrající v NCAA jsou po celou dobu své středoškolské či juniorské kariéry sledování, procházejí recruitmenty (nábory, pozn. red.) a musí se zavázat k univerzitě, kde budou následující roky působit. O tyto hráče je perfektně postaráno – školné je zaplacené a rozvrh i přednášky mají uspořádány podle hokejového programu. V divizi 3 se jedná o menší školy, které jsou často privátní. Hráči dostávají stipendia, která činí 20 -70 % školného. Poté existuje ACHA, která reprezentuje univerzitní klubovou soutěž.

Ta však už nemá takovou prestiž jako NCAA…

Přesně tak. Studenti nedostávají sportovní stipendia a náklady si hradí z vlastní kapsy. Úroveň soutěže se liší podle lokality a kvality programu. Některé ACHA programy aktivně rekrutují, některé jen vypíší takzvaný letní try out a poté vyberou mužstvo. V USA se často používá termín „student athlete“. V NCAA je hokejista „student athlete“ a na škole studuje kvůli hokeji. V ACHA bych osobně řekl, že hráč by měl být označován „student student athlete“ – jinými slovy by se měl na prvním místě mít svou akademickou dráhu.

Proč je z tvého pohledu NCAA o tolik lepší? Možná je to tím, že ji hrají hokejisté do 24 let a mají více času se lépe fyzicky a psychicky připravit.

Jde o continuous development – o neustálý vývoj. Hráč v NCAA má více času a prostoru se připravit. Každým rokem jeho role v týmu roste. Do profesionálního hokeje vstupuje jako dospělý a připravený hráč, a to po hokejové i osobní stránce.

Univerzitní hokej v USA hraje poměrně málo Čechů, například oproti hráčům ze skandinávských zemí. Proč tomu tak je? Chodí Češi raději do QMJHL nebo WHL třeba proto, že tam dostanou smlouvu?

Jsou tu tři body, které vidím jako problematické. Abyste mohli hrát v NCAA, musí Vás univerzita nejdříve přijmout jako studenta. Je pochopitelné, že pravděpodobně nejsou v přijímacím procesu tak přísní, jestli se jedná o nějakého velkého hokejového talenta, který bude plnit stadiony. Nicméně každý hráč musí projít náročný proces plný dokumentace, psaní esejí, doložení vysvědčení, známek apod. Na mé univerzitě bylo například potřeba se dostat do určitého známkového průměru. Hráčům se tak cesta do NCAA zavírá, pokud nemají dodělanou maturitu nebo celé 4 roky na střední proflákali. Druhý bod je o statusu hráče. V NCAA hrají pouze hráči se statusem amateur player. Jinými slovy hráči, kteří v minulosti měli profesionální smlouvu, nesmí hrát v NCAA. Je tedy opravdu možné, že mladí čeští hráči cítí šanci se v mladém věku prosadit do profi soutěží a vydělat si. Tím si však cestu na univerzitu zavírají. Poslední bod je pravděpodobně o informovanosti – jak sama říkáš, stále se u nás o NCAA málo mluví. Doufám, že se to brzy změní, a počet našich hráčů na univerzitách poroste.

Počet hráčů v NCAA I dle národností v sezóně 2018/2019

Zdroj: eliteprospects.com