Přinášíme vám druhý rozhovor v rámci série ŽENY U HOKEJE! Sérii jsme odstartovali s tiskovou mluvčí HC Škoda Plzeň, Lucií Mužíkovou. O interview jsme tentokrát požádali Markétu Pernickou, redaktorku a moderátorku ČT Sport. Rozhovor je nejen o hokeji, ale také o její sportovní kariéře, kritice a její nejdůležitější roli, roli matky.

Pracujete jako redaktorka ČT Sport. Jaký máte vztah ke sportu a hokeji?

Sport je mé druhé Já, vyrůstala jsem s ním. Vyzkoušela jsem snad všechny sporty. V páté třídě jsem se zamilovala do atletiky. Nakonec jsem se ji profesionálně věnovala až do odchodu na mateřskou. Byla to krásná léta. A co se hokeje týče … patřím do generace, která každou volnou chvíli trávila venku, ať bylo léto, nebo zima. Rodiče, nebo starší kluci v zimě, na hřišti za domem, tvořili kluziště. Na hokej jsem se tak od mala dívala z balkónu. Měli jsme fajn partu, kluci nás do hry zapojovali. Takže hokejku jsem v ruce držela už jako malá, nevím proč, ale pořád jsem se tlačila do brány (smích). Můj táta je věrný fanoušek vítkovického hokeje, když mi bylo asi pět let, vzal mě poprvé na legendární stadion Josefa Kotase, od té doby chodíme na hokej společně. Táta stále sedává, teď už tedy v Ostravar Aréně, na svém oblíbeném „Béčku“. Já jsem se jen přesunula pod střechu na druhou stranu k redaktorskému stolečku. 

Jak dlouho se této práci věnujete a jak vzpomínáte na své začátky?

V televizní branži se pohybuji už osmnáct let. Začínala jsem na konkurenční TV Nova, věnovala jsem se zpravodajství. Když ale v roce 2005 přišla nabídka z České televize do redakce sportu, tak jsem neváhala. V té době jsem pořád ještě vrcholově sportovala, ale už jen na republikové úrovni. Trénovala mě Táňa Kocembová s Janou Mrovcovou, které nahradily Jana Slaninu, ten v roce 2003, poté co jsme získali mistrovský titul na 400 metrů, zemřel. Začátky ve sportovní redakci byly hodně komické. Moje první reportáž byla z krasobruslení, o kterém jsem neměla ani páru. Dlouho jsem dělala fotbal – Baník, basketbal, volejbal, tam jsem začala s reportérskou činností, moderovala studia, byl to takový odrazový můstek a dobrá škola. Do hokejové sekce, pod Roberta Zárubu, jsem naplno vpadla po návratu z mateřské. Letos to je deset let. 

Máte plno zkušeností, běhala jste, boxovala. Proč zrovna tyto sporty?

Atletika mě učarovala, po porodu syna už jsem se však na dráhu sprinterky nevrátila, do kondice jsem se dostávala díky boxu. Nemyslím ten skupinový dívčí box, dodnes chodím s trenérem na pytel, v páru si občas také zaboxujeme, no a což se ví a důkaz je také na YouTube, vlezla jsem také do ringu mezi provazy. Šlo tehdy o propagaci ostravského boxu, který měl vždy zvučné jméno. V rámci Gala night show jsem zvítězila 3:0 na body. Další sport, který mě bavil a zahrála jsem si nejvyšší ženskou soutěž je florbal.

Který sport je Váš nejoblíbenější a proč?

Dvacet let jsem dělala atletiku a ta zůstala mému srdci nejblíž. Je to všestranný sport a záleží jen na vás, jestli uspějete. Druhý je hokej, měla jsem to štěstí zažít Nagano, tituly MS, finále Vítkovice x Sparta, titul v Třinci. No a do třetice, box. Zážitek byl vidět live boxovat Klička.

Uvažovala jste někdy o trénování?

Zkušenosti s trénováním mám. Kondičně jsem připravovala tenisty. Velkou trenérskou šanci jsem dostala ve florbale, kondičně jsem připravovala extraligový ženský tým – 1.FC Vítkovice. Byla to krásná doba, dva extraligové tituly, vítězství v Českém poháru, dále stříbro, bronz, mám vlastně kompletní sbírku medailí. Popravdě mě momentálně trénování neláká, nemám totiž ráda, když musím někoho do něčeho nutit a už dlouho je u nás doba taková, že mladým sportovcům se všeobecně nechce dělat nic navíc. Někteří si myslí, že to půjde samo, že stačí lehce potrénovat, to je ale velký omyl. Velkému vítězství, nebo úspěchu předchází tvrdá práce, spousta bolesti a odříkání … 

Při své práci hodně cestujete, bývá to náročné?

Cestování při práci je náročné, ale každá práce má své. Naštěstí objíždím zejména Moravu, tak se to dá. Nejtěžší je skloubit roli redaktorky a matky, tady to někdy hapruje (úsměv), tímto děkuji všem, kteří mi nejen s hlídáním pomáhají.

Setkala jste se během své práce s lidmi, kteří Vaši práci neuznávají proto, že jste žena?

No to je složitá otázka. Vidím to asi takto. Při své práci se pohybuji nejčastěji mezi muži. Ať už to jsou samotní sportovci, trenéři, nebo fanoušci. Nemohu být u všech oblíbená, věřím, že jsou mezi všemi skupinami jedinci, kterým nějak vadím, nebo se jim nelíbím, nebo jim nejsem sympatická, a to je v pořádku, tak to prostě je. Vadí mi však, když si někdo myslí, že protože jsem žena, tak např. hokeji, který dělám nejčastěji, nemohu přece rozumět. Dočetla jsem se na sebe spoustu kritiky, tito lidé jsou pro mě zbabělci, protože to, co se jim nelíbí, řeší někde na fóru a v diskuzích, přitom má pracovní e-mailová adresa je veřejná. Po loňském MS hokejistů do 20 let, které se hrálo v Ostravě se pár takových jedinců našlo. Řešili vše přes média, moc děkuji Robertovi Zárubovi, že se za mě tenkrát postavil. Možná kladu otázky jinak, pro někoho divně, ale mi nestačí frázovité odpovědi typu, musíme hrát líp, chybí tomu gól, máme smůlu, nepadá to tam, musíme se chytit třeba i ušmudlaným gólem, nebo odpověď typu – jak říkáte…pokud tyto reakce sportovců mým kritikům stačí, tak mi ne. 

Přesně si pamatuji za celou dobu v ČT dva fanoušky, kteří našli odvahu a napsali, nakonec z toho bylo fajn dopisování ke všeobecné spokojenosti na obou stranách. Ženám se prostě chyby neodpouští, hned jsme blbé blondýny, nebo tomu prostě nerozumíme a patříme tak akorát k plotně (úsměv), tímto se však netrápím, dělám práci, která mě baví a kritiky se nebojím, naopak mi hodně dává. 

Nejhezčí okamžiky z Vaší sportovní kariéry?

Seniorský Mistrovský titul na 400 metrů. Deset let trénování s Janem Slaninou, poté další roky s Táňou Kocembovou. Mezinárodní starty po boku hvězd jako byly Merlene Ottey, Marion Jones. V roce 1996 jsem běžela na OH v Atlantě s olympijským ohněm – nezapomenutelné. Pomáhala jsem jako sparing při kondičním tréninku Martině Hingisové a Anně Kurnikovové. Procestovala jsem kus světa. Potkávala jsem se se světovou atletickou špičkou, mezi které patřila řada Čechů, dodnes jsme v kontaktu.

Díky práci jste v kontaktu se známými osobnostmi. Komu tykáte a jsou mezi nimi i lidé, s kterými jste v kontaktu i mimo práci?

Je spousta atletů, hokejistů, fotbalistů, basketbalistů, florbalistů atd. se kterými si tykám. Moc si vážím, že mi nabídla tykání Petra Kvitová, když se potkáme v obchoďáku, prohodíme pár slov, ale hodinové večerní hovory nemáme (smích). Mimo práci jsem v kontaktu spíše už s bývalými sportovci ze všech možných odvětví. Nechtěla bych na někoho zapomenout a kdybych je měla jmenovat všechny, bylo by to dlouhé čtení.

Jste moderátorkou, redaktorkou, ale především matkou. Bylo těžké skloubit profesní život s rodinným?

Moderovala jsem sportovní regionální zprávy, večerní zprávy a uváděla pořad Dobré ráno. To vše jsem stihla ještě před narozením syna. Jsem za to období moc vděčná. Myslela jsem si, že v tom budu pokračovat i s dítětem, velmi rychle mě realita vyvedla z omylu (úsměv) užila jsem si mateřskou. Po návratu jsem se naučila plánovat dva, tři dny dopředu a změny řešit z minuty na minutu. Je to někdy složité, ale díky mým nejbližším se to dá zvládnout.

Věnuje se sportu i Váš syn?

Nevěnuje (smích), mně to nevadí, já jsem si své sportovní sny splnila sama. Jsem ráda, že je šťastný a dělá co ho baví.

Doba je hodně poznamenaná pandemií, co Vám toto období dalo a v čem Vás ovlivnilo?

Je pravda, že je to zvláštní doba. Když pominu, že většina populace je až v existenčních problémech, tak já na tom vidím i pozitiva. V březnu 2019 vláda doslova zastavila pracovní život v zemi. Sport nevyjímaje. Jsem vděčná za čas, který jsem mohla trávit se synem. Oprášila jsem vaření, pečení, naopak jsem se utvrdila v tom, že bych nemohla vykonávat povolání učitelky. Někteří rodiče možná až teď pochopili, že za špatné známky jejich dětí nemohou jen učitelé. Za poslední rok jsem ke svému zaměstnání přidala funkci kuchařky, učitelky, svačinářky, animátorky (úsměv). Teď už by ale bylo na čase vrátit děti do škol, fanoušky na stadiony a lidi do práce. 

Jakou radu byste dala ženám, které by se chtěly v budoucnu pohybovat v hokejovém či sportovním prostředí?

Nevím, jestli mám právo nějaké rady udílet. Hlavně ať ženy, které se budou chtít vydat do tohoto typu sportovního světa, zůstanou své. Prostředí ať se přizpůsobí jim, ne ony jemu. Ženy se na hokej, či jiný sport dívají úplně jinak, to však neznamená, že tomu nerozumí.