Série rozhovorů ŽENY U HOKEJE je zpátky! Reportérka O2 TV Sport je další ženou, která se pohybuje v hokejovém prostředí. Ani ona neměla ve světě spíše mužském lehké podmínky a musela si své postavení vydobýt. Rozhovor o hokeji, práci a rodině vám dnes bude vyprávět Tereza Kubíčková, která nás zavede do zákulisí svého profesionálního i soukromého života.

---

Co vás přivedlo k hokeji?

Byla jsem dost akční dítě, takže jsem pořád někde lezla po stromech, lítala venku s kamarády. Na škole byl tělocvik, jeden z mých oblíbených předmětů. Pak jsem začala s tátou a bráchou chodit na hokej a zrodila se srdcová záležitost. Už někdy ve dvanácti letech jsem věděla, že chci být novinářka a také pokud budu moct psát nebo mluvit o sportu, bude mě to neskutečně bavit. A to platí dodnes. Začínala jsem v týdeníku Znojemsko a přes různá další média, jako Deník Rovnost, Eurosport nebo Radiožurnál a další, mě cesta dovedla až do O2 TV Sport. Žiju svůj sen.

Co vás na sportu jako takovém zaujalo nejvíc?

Příběhy. Miluju drama, a sport ho nabízí snad v každé vteřině. A i když má příběh stejné obsazení (míněno když spolu znovu hrají dva stejné týmy), může mít úplně jinou zápletku, jiné vyvrcholení, jiné rozuzlení. Ve vteřině všechno může být jinak. Můžete si pět minut před koncem myslet, že víte všechno o tom, jak to dopadne, a minutu před koncem najednou zjistit, že nevíte vůbec nic. Moc se mi líbí ta míra sebeobětování, kterou je člověk schopen sportu dát, aby něčeho dosáhl. Disciplína a hodnoty, které člověku vštěpuje. Svobodu. Uvolnění po dobrém výkonu. Komunitu, do které se člověk díky sportu může dostat. Přátelství, která překonávají míru rivality. Vzájemnou úctu a fair play. A samozřejmě taky vzrušení, které člověku přináší, ať už jste divák, nebo sportovec. Zdravou míru nervozity, kterou já jako reportérka cítím před každým rozhovorem. Sport mě posouvá dál, otevírá mi nové obzory, nutí mě překračovat hranice, za které bych se jinak neodvážila, nutí mě makat na sobě, ať už fyzicky, nebo v rámci profese. A díky sportu mám v životě ohromnou spoustu skvělých lidí, přátel. To je k nezaplacení.  

Jak dlouho pracujete jako reportérka pro O2 TV Sport?

Na spolupráci s O2 TV Sport jsme se domluvili v červenci 2018, takže tady „kroutím“ čtvrtý rok. (úsměv)

Nedávno jste mi prozradila, že se pohybujete i ve fotbalovém prostředí. Jaký byl váš přechod z hokeje na fotbal a který sport máte radši?

On to nebyl ani tak přechod, jako spíš rozšíření pole působnosti, protože jako hokejová reportérka jsem se osvědčila. Domluvili jsme se s vedením, že vyzkouším i fotbal. Měla jsem z téhle výzvy velký respekt, protože chci svoji práci dělat na sto padesát procent, ale fotbal nemám v malíku tak, jako hokej. Proto jsme začali zlehka, časem snad můj podíl na fotbalových reportech vzroste. Ženský prvek ve sportu je na Západě žádaný už dlouhé roky, v našem prostředí to donedávna bylo spíš něco extra. Přitom ženy mohou na sport nabídnout nový, úplně odlišný pohled, což je dle mého názoru jen dobře. Kromě redaktorské a reportérské práce jsem dostala ve fotbale šanci dělat i dabingy, což je další splněný sen, protože práce s hlasem mě ohromně baví, jednou bych chtěla namluvit alespoň jednu audioknihu.
Otázka, který sport mám raději, je strašně ošemetná. (úsměv) Ale protože to o mně kdekdo ví, dovolím si odpovědět, že hokej je pro mě prostě číslo jedna. Fotbalisté teď mají motivaci donutit mě změnit názor. (smích)

Doposud jste byla aktivní hlavně u hokeje. Setkala jste se s někým, kdo vás neuznával jen proto, že jste žena?

Spíš než s tím, že by mě někdo neuznával, to bylo o klasickém přístupu „ženská, jak ta asi může rozumět sportu“, který se ale velmi rychle změnil s tím, jak jsme se s dotyčným na pracovní bázi potkávali dál. Je ale pravda, že jsem musela vždycky dokazovat daleko víc než mužští kolegové, že na tuhle práci mám a dokážu ji zvládat když ne líp, tak alespoň stejně dobře jako oni. Není to pro každého, ve spoustě věcí musí být člověk splachovací, protože zanášet si hlavu tím, jestli mě někdo uznává nebo neuznává navzdory tomu nebo proto, že jsem žena, je cesta do pekel. Nemám o sobě nadnesené představy a ani jsem nikdy nedělala svou práci s tím, že když se mi něco nepodaří, uhraju to přece na to, že jsem ženská. Takhle fungovat neumím. I když je samozřejmě pravda, že jako k ženě ke mně trenéři a sportovci přistupují jinak, možná s větší mírou ohleduplnosti. Ale že bych měla nějaké pracovní výhody nebo nevýhody, protože jsem žena… to si nemyslím. 

Jaký máte obecně názor, že se ženy objevují v spíš mužském prostředí?

Jak už jsem uvedla v předchozí odpovědi, myslím, že je to dobře – pokud k tomu má daná žena kvalifikaci a nežije v dojmu, že k tomu, aby práci dělala dobře, stačí úsměv a čtyřky prsa. Navíc pokud se jedná o audiovizuální média, ženy mají tu nevýhodu, že mají mnohem výše posazený hlas, a ve výstupu to může působit značně nepříjemně, znám takové případy. Sama jsem v tomto ohledu ve výhodě, protože jsem hodně po tátovi a hlas mám posazený na ženu dost nízko, takže ani ve vysokých emocích to nezní, jako by někdo tahal kočku za ocas. Tak jako se kdysi říkalo, že oškliví lidé nemůžou dělat v televizi, podle mě tam nemůžou dělat ani lidé, kteří neumějí mluvit, mají nepříjemný hlas nebo nějakou řečovou vadu. Chápu, že to zní možná drsně, ale to je jako bych já šla hrát tenisový challenger, i když tenis hrát tak dobře neumím. Lidé chtějí vidět to, co je jim příjemné, stoprocentní výkon, a pokud to nedostanou, od obrazovky odcházejí. 

A samozřejmě, že není snadné některé situace ustát v testosteronem nasáklém prostředí. To už ale nesouvisí ani tak s pohlavím, jako s povahou. Jak říkám, není to pro každého. I proto, že je té práci třeba hodně obětovat. Což může být pro ženu v určité fázi života nepřekonatelné. 

Během své kariéry moderátorky jste určitě zažila hodně vtipných příhod. Prozraďte nám nějakou.

Ony jsou to většinou historky, které se nedají publikovat, nebo takové, které vyplynuly z kouzla okamžiku, a převyprávěné to kouzlo ztratí (úsměv), ale pamatuju si super rozhovory během Open Air v Drážďanech. Když mi Michal Trávníček řekl, že mám správně jen jednu polovinu obličeje – na té jsem měla nálepku Litvínova, na druhé Sparty. A v tom samém zápase, když rozpumpovaný Honza Ščotka vyprávěl, že tam po tom ledě lítali jako… jako… JAKO PRASE, a pak se mě ptal, jestli to nepřehnal, ale že se mu v té chvíli neodkrvil mozek a nebyl schopen to říct jinak. Případně historka, jak jsem zapomněla jméno respondenta v přímém přenosu, jak ode mě dostal v živém vysílání narozeninovou pusu Filip Pešán… je toho nepřeberně, a všechny tyhle historky dělají tu práci ještě lepší. Ano, a ještě na jednu si vzpomínám – když jsem dělala po prohraném zápase rozhovor s Tomášem Martincem a na konci jsem mu pogratulovala, doslova jsem řekla: „Děkuju za rozhovor a gratuluju… aspoň k tomu zlepšenému výkonu.“ Dodnes nevím, jak se mi povedlo z toho takhle elegantně vybruslit. (úsměv)

Na sociálních sítích jsem postřehla, že máte syna. Jak těžké je ukočírovat profesionální život s osobním?

Velmi, zejména proto, že syn je ještě opravdu malý, v únoru mu bude teprve šest let, takže není samostatně fungující jednotka. Navíc z místa, kde bydlíme, je nutné všude dojíždět, do školky, na tréninky… Což mi připomíná, jak moc bych chtěla poděkovat rodině za to, že díky nim si můžu plnit svoje pracovní sny, protože když nemůžu já, postarají se o malého oni. Situace bude ještě složitější, až nastoupí do školy. Vím, že mě bude potřebovat, a snažím se mu dávat maximum, co jde. Někdy i tak přemýšlím, jestli ho kvůli kariéře neokrádám o společný čas. Naposledy jsem to pocítila zrovna nedávno, když šli na pouť se sousedkou a já jsem byla na fotbale v Teplicích. Bylo mi strašně líto, že tam nejsem s ním. Člověk si to v sobě musí umět zpracovat, ale myslím, že jednou přijde chvíle, kdy si řeknu, jestli mi to za to ještě stojí. V první řadě musím být výborná máma. Pak teprve můžu být výborná sporťačka. A zcela realisticky říkám, že nevím, jak dlouho to ještě zvládnu skládat dohromady tak, aby tím netrpěla ani jedna strana. Kdyby mi bylo o deset míň, řekla bych si, že teď se budu věnovat Ondráškovi, a pak se ke kariéře vrátím. Jenomže takhle už uvažovat nemůžu, protože dobře vím, že kdybych teď z pracovní pozice odešla, už by jen těžko byla cesta zpět za pět let, až malý doroste do věku, kdy mě nebude tolik potřebovat. Tohle nikdo zvenčí nevidí, ten každodenní kontrast, který v sobě mám. Hodně jsem se v tomto ohledu našla v seriálu Working Moms na Netflixu. Tam je ten střet mezi vlastním (pracovním) životem a rolí mámy vykreslen naprosto přesně. Občas je z toho člověku opravdu úzko.

Věnujete se aktivně sportu?

Jen na rekreační úrovni, a přiznám se, že během covidu jsem ohromně zlenivěla. Podpořeno to bylo tím, že jsem si zlomila nohu a následně k tomu přidala ještě slušně velký výhřez na páteři, ale to mě neomlouvá. Každopádně když už se dokopu k nějakému sportování, jedu si workouty od mojí kamarádky Verči Šindelářové, skvělé trenérky a několikanásobné mistryně světa v aerobicu, případně kolo, in-line brusle, tenis. S Ondrou sem tam hrajeme na ulici hokej nebo na zahradě fotbal. A jestli se to počítá, tak dlouhé procházky s Larou a Bailey, našimi hafany. 

Na jakém stadionu se vám pracuje nejlíp a na jakém jsou pro vás těžké podmínky?

Každý stadion má něco do sebe, z hlediska pracovního komfortu jsou samozřejmě skvělé novější arény, jako je O2 arena, haly v Liberci a Třinci, v Karlových Varech nebo v Českých Budějovicích. Obecně mám moc ráda zimák v Třinci, jednak díky prostředí, komfortu, a taky díky lidem z klubu. Na druhou stranu, taková plechárna v Olomouci, to je prostě místo, kde na vás dýchne historie. Co se týče pohodlí při práci, problematické je to třeba v Plzni, kde se dělají rozhovory za střídačkami, pod tribunou, a místní DJ má ve zvyku osolit hodně nahlas hudbu. Často máme problém se s hráči nebo trenéry slyšet, to samé je teď třeba v Chomutově, kde hraje svoje domácí zápasy Kladno. V Mladé Boleslavi je třeba zase menší manévrovací prostor. Ale všude se nám snaží vyjít vstříc v maximální možné míře, a je pravda, že za ty roky už jsem si zvykla, že někde je prostě na rozhovory menší klid než jinde. Mojí prací jako reportéra je mimo jiné to, aby tohle „nepohodlí“ neovlivnilo můj výkon s mikrofonem. Fotbalové stadiony ještě najeté nemám, ale kde jsem zatím byla, všude platil ohromně vstřícný přístup. Každý se tam snaží dělat maximum a jedná s vámi jako s partnerem. 

Co vzkážete ženám, které by se v budoucnu chtěly pohybovat kolem hokeje?

Aby se nespoléhaly jen na to, že jim lidé (trenéři, sportovci, diváci) odpustí víc jen proto, že jsou ženy. Naopak. Ať makají tvrdě, ať dokáží, že si danou pozici zaslouží. Dnešní doba skýtá ohromné možnosti oproti těm, které měly ženy v minulosti. Kdo chce, ten dojde až na vrchol. Vždyť ženská vydrží víc než člověk. (úsměv)