Rádi se snažíme poukazovat na hráče, kteří nejsou mezi fanoušky tolik populární, jsou tak trošku schovaní, přitom jsou nenápadně velmi dobří. Věříme, že případ jménem Niklas Hjalmarsson splňuje přesně všechny tyto kritéria. Zadák Kojotů, od kterého nemůžete očekávat zázraky v ofenzívě, může být a měl by také být vzorem hned pro několik mladých obránců.

Jako v každém kolektivním sportu, tak i v hokeji platí to, že nemůžete mít všechny hráče jen ke skórování, k získávání bodů, ale také hokejisty, kteří těm gólům zabraňují a vytváří prostor právě pro ofenzivně naladěnější spoluhráče.

Niklas Hjalmarsson je ukázkovým příkladem a nebylo by vůbec špatné dávat jej některým borcům za vzor, jak bránit nejlepší útočníky soupeře a pohybovat se v defenzivní zóně, protože to je něco, v čem je tento švédský zadák bez přehánění doslova mistr.

Když se řekne chicagská dynastie, která vyhrála tři Stanley Cupy mezi lety 2010-2015, velká část lidí si vybaví pětici hráčů, která byla onou kostrou tohoto úspěšného tažení: Jonathan Toews, Patrick Kane, Marián Hossa, Duncan Keith a Brent Seabrook. On tam ale patří i Niklas Hjalmarsson. Ovšem i zde byl tím nejméně nápadným hráčem, nerozhodoval zápasy svými góly či asistencemi, tudíž nebyl tolik na očích. Přitom byl neméně důležitým hráčem jako oni.

Za cílem ušetřit v platovém stropu se Stan Bowman, GM Blackhawks, v létě 2017 rozhodl vyměnit dnes 32letého defenzivního zadáka do týmu Arizona Coyotes. Reakce fanoušků? Pochopitelně drsné. Reakce tehdejšího hlavního kouče Joela Quennevilleho? Natolik drsná, že se s Bowmanem měl dokonce pohádat, což se tak často nevidí (potyčka mezi trenérem a generálním manažerem). Tolik povyku přitom kvůli hráči, jenž v Chicagu jen ve dvou sezónách z osmi nasbíral více jak 20 bodů? Ano.

32 let není vůbec znát

Po výměně do Arizony se rodák z Eksjö pochopitelně ihned zařadil mezi lídry týmu, stal se mentorem hned pro několik hráčů, ovšem svůj hlavní přínos stále odvádí na ledě. Rick Tocchet, hlavní trenér Coyotes, je naštěstí chytrý muž a nedává švédskému zadákovi nereálné úkoly, nýbrž jej nasazuje proti nejlepším formacím soupeře a poskytuje mu velké minuty v defenzivní zóně a při oslabení. Dobrá volba.

Při prvním pohledu na ‘Corsi’ statistiku si může leckdo říci, že se přeci Hjalmarsson pohybuje pod 50%, tedy na negativním čísle, je tedy skutečně dobrý, jak se snažíme naznačit?

Ano, je.

Je velmi důležité totiž si všimnout nízkého čísla u ‘ZSR%’ – 36,98. V překladu to znamená, že pouze tři až čtyři z deseti vhazování nalezneme trojnásobného vítěze Stanleyova poháru v ofenzivní zóně. Tedy v šesti až sedmi případech pak v tom defenzivním. Nemluvě o tom, že velmi pravidelně proti těm nejlepším útočníkům ostatních týmů, tedy proti hráčům jako McDavid, MacKinnon, Crosby, Kane a další.

I přesto všechno, přes všechny tyhle velmi náročné podmínky vykazuje Niklas Hjlamarsson v ‘Corsi’ skoro průměrných 50%, přičemž ve statistikách ‘Fenwick’ a ‘xGF% (očekávání gólů)’ dokonce pozitivní čísla! Něco neskutečného!

Abyste ještě více pochopili, jak vynikající práci skutečně odvádí, zkusíme stručné porovnání v rámci celé ligy mezi všemi obránci, kteří letos odehráli alespoň 500 minut při hře 5-proti-5.

Pouze dva obránci nastupovali v defenzivní zóně oproti té ofenzivní ještě častěji než bývalý hráč Blackhawks, skutečně pouze dva. A abychom našli zadáka, který vykazuje alespoň podobná či lepší čísla ve třech zmíněných statistikách jako Niklas Hjalmarsson, musíme listovat hodně dlouho. Je jím Jonas Brodin, který byl letos až 52. nejvyužívanějším zadákem na vhazování v defenzivní zóně. Jeho ZSR% se zastavilo na čísle 45,15. Rozdíl mezi těmito dvěma borci je tedy více než 8 (!!) procent! V konstelaci s tak dlouhou sezónou, jaká v NHL bývá, je to obrovský rozdíl!

Další věcí, která je minimálně v mých očích neuvěřitelná, je dopad hry Hjalmarssona na své spoluhráče. Logicky bychom totiž měli očekávat, že týmoví partneři, jež s ním zrovna nastoupí, nebudou vykazovat tak dobrá čísla jako bez něj, neboť je ve velkém případě přeci také čekají defenzivní úkoly, zatímco bez něj je o dost pravděpodobnější, že následuje vhazování v útočném pásmu či hra proti slabším hráčům soupeře.

Jenže když přepočteme ‘Corsi’ relativně vůči jeho spoluhráčům, vyjde nám kladné číslo 1,57. Jestliže přepočteme statistiku očekávání gólů (‘xGF%’) relativně vůči spoluhráčům, dostaneme hned číslo 4,58! To je něco neuvěřitelného.

Závěr

Niklase Hjalmarssona i v jeho 32 letech můžeme s ledovým klidem označit za nejlepšího defenzivního obránce uplynulého ročníku a jednoho z nejlepších defenzivních beků této dekády.

Jeho přínos v týmu Arizona Coyotes je velký, nedoceněný, stejně tak jako byl i v předchozím působišti – Chicago Blackhawks. Pro tým okolo kapitána Olivera Ekmana-Larssona je však škodou, že se s Hjalmarssonem v sestavě ještě nekvalifikoval do vyřazovacích bojů, neboť v nich by měl být jeho dopad na hru vidět mnohem, mnohem více.

Joel Quenneville měl pádný důvod k hádce se Stanem Bowmanem a také došlo na jeho slova. Hawks od jeho odchodu se už nedostali ani do play-off, což samozřejmě není jen o něm, ale je to rozhodně jeden z velkých důvodů a v Chicagu stále hledají a stále nenašli zadáka, který by alespoň z poloviny nahradil Hjalmarssonovu práci.