Lukáš Pařík, gólman, který umí góly střílet! Pracovitý brankář se rozpovídal o svých hokejových začátcích, draftu do NHL, vstřeleném gólu či postoji k reprezentaci.
Jaké byly tvé hokejové začátky a proč zrovna hokej?
Já jsem si od malička zkoušel všechny sporty, ať už to byl fotbal, tenis florbal, vážně úplně všechno. Ale mám o tři roky staršího bráchu, který hokej taky dělá, a jeden ze sportů, který jsem zkusil, byl hokej a chytlo mě to.
Byl jsi vždycky brankář?
Ne, já jsem byl původně obránce a na přelomu 3. a 4. třídy jsem si zlomil ruku a klíční kost v rozmezí dvou měsíců, takže branka byla po těchto dvou úrazech následná volba. Bylo to po domluvě rodičů s trenérem, kteří se shodli, že to pro mě v bráně bude asi bezpečnější.
Kde jsi s hokejem začínal?
Úplně původně to byly Kralupy nad Vltavou, kde jsem byl první 2 sezóny. Potom brácha měnil klub, takže to bylo i pro rodiče jednodušší a já šel s ním. Takže od třetí třídy jsem byl v Letňanech.
Potom jsi přešel do Liberce, proč zrovna tento klub?
Co se týče zázemí a obsazení trenérů, tak mi přišel Liberec jako nejlepší volba. Ze všech klubů mě nejvíc nadchl. Liberec byl jeden z klubů, který měl o mě zájem už delší dobu a já to věděl. Znal jsem i Martina Lásku (trenér brankařů) a věděl jsem, že je skvělý trenér a pokud budu pod ním, tak je to kouč, který mě může posunout na další úroveň, takže to byla jedna z voleb.
Jak celkově hodnotíš působení v Liberci?
Myslím, že první sezóna se nevyvedla podle mých představ. Když jsem sem šel, trenéři a management měli nějaká očekávání a nepovedlo se to podle představ, což mě poslalo zpátky na zem, jak se říká, posadilo mě to na prdel. Ale asi jsem to potřeboval, jelikož jsem si myslel, že to půjde samo, ale nebylo to úplně ono. Samozřejmě byl to úplně jiný klub s jiným zázemím a jiným nastavením tréninků, takže mě to posadilo na prdel. No a ten druhý rok jsem si už zvykl na rytmus a všechno ostatní a byla to úplně jiná káva.
V roce 2019 jsi prošel vstupním draftem do NHL, vybralo si tě LA, a dokonce jsi byl nejvýše umístěný Čech. Čekal jsi, že budeš z Čechů vybrán první?
Asi spíš ne. Já jsem se koukal na predikce a vím, že tam byl Míňa (Michal Teplý) i Hašák (Martin Haš) přede mnou, ale ani jednoho dřív nevybrali. Jenom tam přede mnou byl jeden Kanaďan s českými kořeny, John Ludvig, jeho táta trénoval v Liberci a já jsem proti Johnovi hrál, takže ho znám. Ale nečekal jsem to vůbec takhle vysoko, pro mě to bylo překvapení. Hodně jsem se divil, že Míňa ještě nebyl vybraný, a já jsem si pak i říkal, kde jsou ti kluci, protože v predikcích je tipovali na druhé nebo třetí kolo, a bylo to překvapení asi nejen pro mě.
Když se řekne LA Kings, co se ti vybaví jako první?
Jonathan Quick.
Ty jsi byl v LA na několika kempech. Jaká to byla zkušenost?
Byl jsem na dvou kempech, na ten první jsem odlétal nějakých 6 hodin po draftu. Jak jsem byl vybrán, tak mi hned volali lidi z LA z managementu a kustod, abychom se domluvili na základních informacích a rovnou se mě ptali, jestli mám problém odletět zítra v pět ráno na kemp do LA. Tak samozřejmě jim neřeknete ne, to asi nikdo neřekne, takže jsem si to nějak zařídil. Já jsem doufal, že budu draftovaný, takže jsem měl sbalené všechny věci a pár hodin po tom jsem letěl. Tento kemp byl úplně první, byli tam všichni nováčci a hráli jsme jen mezi sebou. A druhý začínal 6. září a trval dva týdny. Ten první týden se odehrál nováčkovský turnaj týmu NHL, takže jsme hráli proti Anaheimu, San Jose, myslím, že tam bylo i Colorado a další týmy. Další týden už byl kemp s hvězdami NHL, jako třeba Anze Kopitar a další. Takže tento kemp jsem si užil maximálně, to byla pecka.
V čem tě kempy v LA posunuly?
Když vidíš přístup všech hráčů, celkově profesionalitu. Už ti kluci vědí, co dělají, přístup trenérů je jiný, nemůžu porovnávat juniorku s nejlepší ligou světa, ale byl tam velký rozdíl už jen v tom zázemí. Když vidíš, v čem oni žijí, jak je o ně postaráno, tak víš, že tam chceš být.
Po draftu ses přesunul do Spokane. Byl tento krok ovlivněný LA, nebo ses rozhodl sám?
Já jsem sezonu končil v Benátkách, což pro mě byla také super zkušenost. Na přelomu mé první a druhé sezóny v Liberci už jsem se rozmýšlel, jestli odejít. Ale říkal jsem si, že po tak špatné sezóně, jakou jsem odchytal, nemůžu odejít. Když jsem byl v polovině druhé sezóny, tak jsem si říkal, že je na čase udělat krok dál, a tak jsme začali s agentem řešit co teď. Draft do kanadské juniorky je na jiném stylu, než je NHL. Tam se vybírá podle počtu bodů z minulé sezóny, takže se jde od nejhoršího týmu po ten nejlepší. Takže když budete první, druhá, třetí pozice, tak to úplně nechcete, vlastně chcete jít co nejpozději. Do toho se snažíte komunikovat s týmy, já tam měl Kitchener Rangers a Spokane Chiefs. Jeden z hráčů, co byl na kempu v LA, Jaret Anderson-Dolan, odehrál předchozí sezonu právě ve Spokane, takže jsme s agentem řešili, že bych chtěl jít tam. Ale potom na tom draftu jen čekáte, aby vás nevybral tým, který má výběr před tím týmem, se kterým jste se předtím domluvili. Tam ani jeden tým není špatný, pořád je to nejvyšší kanadská juniorská soutěž, chce se tam dostat spousta hráčů, ale máte tým, se kterým jste, dá se říct, domluveni, kam se chcete dostat, a pro mě to bylo Spokane. Kemp mi potom začínal 22. září, což byl taky kemp se všemi novými hráči, kteří byli draftovaní. Týmy si draftuji patnáctileté hráče, které si do budoucna vychovávají, což je podle mě skvělý způsob. Je to hodně profesionální způsob, oni to berou od malička jako profesionalitu, není to udělaný na stejný způsob, jako je to tady. Ten kanadský systém je opravdu na jiné úrovni, řekl bych, že je skvělý, protože ti špičkoví hráči hrají špičkovou ligu, vážně se mi jejich systém líbí.
Jak jsi na tom byl s angličtinou?
S angličtinou jsem problém neměl, což jsem byl rád. Já jsem se v Česku učil anglicky hodně, dost jsem ji piloval, abych byl připravený, kdyby nastal tento krok. Když jsem přiletěl do Spokane, tak mě vyzvedl kustod na letišti a už jsem měl první problém, protože mi přiletělo pozdě jedno ze zavazadel. A jelikož já mám dva přestupy, tak je to ještě větší problém, protože já jsem letěl přes Londýn a přes Seattle do Spokane. No a mně se zavazadlo zpozdilo už v Londýně, problém byl, že to bylo zavazadlo s mým oblečením, takže už jsme první den řešili oblečení a celkově to zavazadlo a já jsem musel komunikovat anglicky. Potom jsme rovnou z letiště jeli na zimák, kde jsem se seznamoval s trenéry, manažerem týmu, s majitelem a za ten den jsem takhle obešel asi deset, patnáct lidí a se všema jsem plynule mluvil a ptali se mě na otázky a já normálně odpovídal, nebyl jsem ani zamlklej a rozvedl jsem i víc ty věty. Většinou kluci se bojí mluvit a jejich odpovědi jsou dvouslovný, lidem v týmu to nevadí, protože se během sezóny rozmluví, ale pro ně to by přínos, že já jsem plynule mluvil a neměl jsem problém se s nima jakkoliv dorozumět. Takže s angličtinou jsem problém neměl vůbec.
Ve Spokane jsi měl dalšího Čecha, Filipa Krále. Pomáhal ti hodně?
Určitě ano. Rozhodně musím říct, že ono se to nezdá, ale když tam máte někoho, s kým můžete mluvit Česky a máte ho v týmu, tak vám to pomůže hodně. My jsme tam měli ještě jednoho Rusa, takže jsme tam byli 3 Evropani, ale do zápasu jsou oficiálně povolení jenom dva, nemůže tam být víc Evropanů do zápasu. Třeba v USHL může být až 5 Evropanů v zápase, tam to mají jinak. No a teda Filip Král mi hodně pomohl, ať už mi řekl základní věci, jak se chovat, ukázal mi dobrý restaurace a spoustu dalšího, takže ty základní věci mě naučil a zbytek se naučíš, když procházíš těmi dny.
Jak celkově hodnotíš tvou první sezónu v kanadské juniorce?
Neřekl bych, že to byl úplný propadák, byla to slušně povedená sezóna, ale vždycky vím, že to může být lepší a vím, kde zapracovat, aby to bylo lepší do příští sezóny. Doufáme, že vůbec začne, protože s těmi opatřeními si teď nejsme jistí ničím a jen doufáme, že liga začne.
Máte nějaké informace, kdy by se mohla liga rozjet?
Měla začít 8. ledna, ale pořád se datum posouvá dál a dál, takže aktuálně žádné nové informace nemáme. Ale ať už já nebo Hugo Haš nebo Jan Myšák jsme chtěli za mořem zůstat už po mistrovství, ale nevíme, jestli nám to vyjde, konkrétní informace ještě nemáme. Stále to řešíme s agenty, jelikož všichni tři máme stejné agenty, v Česku Michala Sivka a v Americe pana Allana Walshe, oba jsou skvělí, takže to s nimi pořád řešíme a čekáme na další informace.
Dokonce jsi v posledním utkání před pauzou vstřelil gól. Jaké to bylo?
To je určitě otázka, kterou žádný novinář jen tak nevynechá. (smích) Je to nejčastější otázka od doby, co se to stalo. V ten moment jsem měl úplný blackout, já jsem si z toho momentu nepamatoval nic a další dva dny se ptali lidi, ale já jsem jim to nedokázal popsat, protože jsem si ten moment vůbec nepamatoval. Když mi den po zápase volala novinářka z LA News a chtěla popsat, jak se to stalo, tak jsem řekl, ať mi dá deset, patnáct minut, abych se na to mohl podívat, protože já jsem si to fakt nepamatoval. Takže se tomu zasmála, dala mi 15 minut, abych si to nějak obnovil v hlavě. No teď už si to zpětně vybavuju, mám v hlavě úryvky, protože v zápase to byl totální blackout. Od doby, co jsem dal gól a začal jsem tam skákat, tak jsem si nepamatoval nic. Ale teď když na to koukám zpětně, tak je to euforie, pocity štěstí, radosti, řekl bych, že je to až nepopsatelný. Ono dát gól je jedna věc, už to je samotná meta, ale dát gól, a navíc udržet čistý konto, to byl pro mě úspěch neskutečného kalibru. A asi na to jen tak nezapomenu.
V čem ses v Americe za ten rok nejvíce posunul?
Jak už to spousta lidí říká, tak v Americe je menší hřiště, je to pravda a já si za tím stojím, všichni to víme. Já jsem měl možnost hrát proti Edmonton Oil Kings, a vím, jak je to hřiště zrovna v Edmontonu malý. Proto i teď, než odletíme, tak nám pan Mlejnek (trenér reprezentace do dvaceti let) přizpůsobuje všechny kempy, abychom je měli na těch menších rozměrech, což je super a já to beru jako obrovský pozitivum. Takže to malé hřiště udělá hodně, gólman musí zrychlit, být lehce zataženej, protože je tam vše rychlejší a odrazy jsou blíž k bráně. Potom si myslím, že se mi hodně zlepšilo čtení hry za tu dobu, co jsem v zámoří byl.
Kdo je tvým největším gólmanským vzorem?
Já jsem od malička miloval Jonathana Quicka, ale poslední dobou se mi hodně stylem líbí Andrei Vasilevskiy a Braden Holtby. Braden je chováním klasa na úrovni, mně se moc líbí, jak se projevuje i jak se chová k fanouškům a hlavně jeho rozcvičení před zápasem. A Vasilevski svým stylem, to je něco neskutečného.
Co se týče reprezentace, tak v ní se objevuješ už od šestnáctky. Co pro tebe znamená reprezentovat?
Čest. Asi každý by chtěl nosit lva na hrudi. To nejde asi vyloženě popsat, já si myslím, že pro každého je to obrovská čest reprezentovat svou zemi, je to asi pro každého cíl. Pro Kanaďany je to javorový list, pro nás je to právě ten lev a všichni máme stejný cíl, vyhrát ten daný turnaj, vyhrát toho co nejvíc jde. Každý chce být v reprezentaci a dosáhnout s ní nějakého úspěchu. Jen některým se to podaří a já jsem šťastný, že tam jsem zatím pravidelně a doufám, že tam budu i v následujících letech, i když to je zase jiná věc, protože to je A tým, ale já chci bojovat o to, abych mohl vystupovat i v mužské reprezentaci.
S U17 jste získali bronz na World Hockey Challenge, i když jste na turnaji vyhráli pouze 2 utkání. Jak na tento turnaj vzpomínáš?
Ty prohry ve skupině byly příšerné, to bylo 2:5, 0:5 a 2:7, jestli se nepletu. Po základní skupině jsme si říkali, no tak to potěš. Ale my jsme měli opravdu skvělé trenéry, vážně jsme se semkli. Měli jsme tam pana Hakena, pana Žemličku a pana Eismanna, kteří nás dokázali do těch dalších bojů extrémně namotivovat. Ať už to byly tréninky, blokování střel na tréninku, bylo to obrovské povzbuzování. Než jsme šli na led, do zápasu, tak jsme měli v kabině i motivační video, na čtvrtfinále jsme se připravili neskutečným způsobem a hráli jsme jako jeden tým. Kluci zblokovali proti Rusům asi 25 střel, což je hodně, to čtvrtfinále jsme proti nim urvali zuby nehty. Proti Kanadě v semifinále se to úplně nepodařilo, to jsme prohráli 3:2 a dostali jsme gól asi minutu a půl před koncem po nešťastném odrazu. Jeden Kanaďan zatáhl puk do pásma, z otočky to hodil před branku a od našeho obránce se to odrazilo za brankovou čáru. Byl to smolný moment, ale asi jsme si to nezasloužili, když projdete celý turnaj bez výhry v základní skupině, tak si to asi nezasloužíte. Ale pro nás byl úspěch, že jsme urvali zápas o bronzové medaile, z toho jsme měli velkou radost, bylo to neskutečné.
Dále ses také zúčastnil domácího MS juniorů. Jaká byla tato zkušenost? A jak jste vnímali fanoušky, svazovali vás, nebo vás spíš nakopli?
Já si spíš myslím, že nás fanoušci nakopli, ale samozřejmě bylo to doma a věděli jsme, že to nemůžeme podělat. Ale potom když vjedete na led, cítíte atmosféru a žijete tím, tak nervy z vás spadnou a vnímáte jen tu energii, kterou vám lidi předávají. Proti Rusům a Američanům jsme podporu z tribun hodně cítili. Zrovna proti Američanům jsme to fanouškům dlužili, když nám neuznali gól na 3:3, což bylo právem neuznané, bylo vidět, že náš hráč projížděl brankovištěm a minimální kontakt s brankářem tam byl. Ale jak jsme po asi dvaceti vteřinách dali srovnávací gól, tak jsme to lidem dlužili, vážně bylo vidět, že nám fanoušci moc pomohli, žili tím zápasem a nás to nabíjelo do dalších vteřin a my urvali jeden bod, a i když jsme prohráli v prodloužení, tak zrovna tento zápas byl neskutečný.
Pár týdnů zpět jsi měl možnost se zúčastnit první seniorské reprezentační akce. Jaké to bylo?
Byla to skvělá zkušenost, ať už co se týče trenérského štábu nebo hráčského obsazení. Máte tu čest trénovat se Zohornama, Nestrašilem, Špačkem, Hronkem a s dalšíma, který jsem nejmenoval, nechci na nikoho zapomenout, ale je to prostě čest a každý by chtěl být na tom ledě, zatrénovat si s nimi a aby na vás stříleli tito hráči, to je něco neskutečného.
Teď figuruješ v širší nominaci na další MS juniorů, které nás čeká už během vánočních svátků. Už máte nějaké bližší informace, kdy letíte do Edmontonu a jak bude bublina vypadat?
Úplně nevím, co už bylo řečeno na tiskovce nebo co říkali lidi z národního týmu. Máme informace, jak bude vypadat bublina na kempu ve Vyškově i v Edmontonu. Prvních pár dní po příletu budeme muset být sami na pokojích v karanténě a jediné, co k tomu můžu říct je, že to určitě sranda nebude.
S jakým cílem do turnaje půjdete?
Do každého turnaje jdete s tím, že chcete urvat medaili, a my do něj jdeme s tím stejným cílem. Na osmnáctkách jsme prohráli ve čtvrtfinále se Švédy, vypadli jsme na dvacítkách se Švédy, takže teď už je musíme porazit. Oni byli pro nás, ročník 2001, velkou překážkou ve čtvrtfinálových zápasech už dvakrát. Máme nabitou skupinu, kde jsou Američani, Švédi, Rusové a Rakušani. Ono je hezký si říct, že tam máme Rakušany ve skupině, ale to je další tým, který tam má dobré hráče, dokonce jeden z nich hrál dobře v OHL a byl draftovaný v prvním kole, to nebude jednoduché. Každý zápas půjde o všechno, a i když se nesestupuje, tak Rakušani nechtějí hrát o poslední místo ve skupině, oni se chtějí poprat o čtvrtfinále a překvapit. Každý zápas půjde na krev a my se chceme porvat o to, abychom šli do vyřazovacích bojů z co nejlepší pozice.
