Představujeme vám novou sérii rozhovorů s ŽENAMI U HOKEJE! Budeme vám přinášet příběhy s ženami, které se pohybují v hokejovém prostředí. Chceme vám je představit a ukázat, že jejich role je nejen v hokeji, ale i ve sportovní sféře důležitá. Sérii spouštíme rozhovorem s Lucií Mužíkovou, tiskovou mluvčí a marketingovou manažerkou HC Škoda Plzeň. Jaké byly její začátky, miluje hokej? Co všechno obnáší její práce? Vše a více se dočtete v rozhovoru.
Delší dobu se pohybujete v hokejovém prostředí. Máte ráda hokej a v čem konkrétně milujete svou práci?
Hokej mám pochopitelně moc ráda. V mých osmi letech proběhl naganský zázrak a dodnes si pamatuji, že rodiče nechtěli, abych jako malá vstávala na ranní zápas. Já se přesto vzbudila sama od sebe, patrně nedočkavostí. A od té doby ze mě byla čistokrevná fanynka. Vztah k lednímu hokeji se ale pochopitelně modifikuje s ohledem na to, že je v současné době mým zaměstnáním.
Jak jste se dostala k hokeji a obecně k Vaší funkci?
U hokeje se pohybuji prakticky od svých šestnácti let, kdy jsem začínala jako klubová redaktorka tehdy ještě HC Lasselsberger Plzeň. Mojí prací byly online přenosy, rozhovory s hráči, reportáže, ale především práce s mládeží, která mě hodně oslovila a následně i zásadním způsobem ovlivnila mou další práci. Můj velký dík patří společnosti eSports, která mě na pozici klubové redaktorky vytipovala.
Poprvé jsem do klubu nakoukla v sezóně 2009/2010 v pozici tiskové mluvčí, ale bohužel to bylo jen jednoroční potkání, neboť jsem prvním rokem studovala vysokou školu a kvalitní práce na plný úvazek v hokejovém klubu s prezenčním studiem je neslučitelná. Vrátila jsem se proto k práci pro klubový web, po několika letech jsme rozjeli i sociální sítě. A protože jsem s prací pro klub byla spokojená a klub byl s mojí práci též, v sezóně 2017/18 jsem se vrátila na pozici tiskové mluvčí. To jsem měla ještě „civilní zaměstnání“, ale po dvou letech sezení na dvou imaginárních židlích jsme si s Martinem Strakou sedli k opravdovému stolu a domluvili se, že naši spolupráci vezmeme pořádně. Pamatuji se, že zaznělo: „Lucinko, a teď už doopravdy.“ Takže jsem do klubu nastoupila na plný úvazek a k práci tiskové mluvčí jsem si pod svá křídla přibrala ještě marketing.
Jaká je náplň Vaší práce a bylo vždycky Vaším přáním se pohybovat zrovna v této sportovní sféře?
Často se s kolegy smějeme a říkáme, že moje pozice je „Lucka“. Mám na starosti primárně marketingové a komunikační strategie klubu, produkci zápasů, mediální výstupy ze zápasů jak ze strany našeho týmu, tak soupeře, pokud media manažer není přítomen, samotnou přípravu zápasů, tvorbu dresů atd. Mezi moje každodenní povinnosti dále patří práce s A týmem, v době koronaviru je o to intenzivnější, že aréna je uzavřena veřejnosti, což znamená, že ani novináři s hráči a realizačním týmem nejsou v kontaktu. Všechno pak chodí přes mě. Nechci pracně vypisovat všechny záležitosti, ale je toho opravdu hodně.
Na jednu stranu je to opravdu náročné, na druhou zase v některých okamžicích pohodlné, neboť když jste ve své práci z většiny autonomní, můžete dělat rychlá rozhodnutí – rychle zareagovat na situaci. Například při televizním přímém přenosu jste sami sobě pánem, a když je opravdu třeba, zajistíte vše potřebné po vlastní ose, což v přímém přenosu ušetří drahý čas.
Ženy se v hokejovém prostředí pohybují v dnešní době celkem často. Setkala jste se během své práce s lidmi, kteří Vás jako ženu u hokeje nerespektovali? Pokud ano, jak jste takové či podobné situace řešila?
Dovolím si nesouhlasit, neboť „celkem často“ to podle mě ještě není. Možná to tak oku diváka přijde, neboť televizní obrazovky mají reportérky, ale jinak žen stále tolik v hokejovém prostředí není. Za sebe z extraligových klubů mohu jmenovat vynikající práci generální manažerky HC Sparta Praha Barbory Snopkové-Haberové, ve Spartě rovněž působí velice talentovaná a schopná Kateřina Eisová v oddělení PR&Media, výborné jsou také Dita Ondrejková z Třince a Jitka Čechová z Mladé Boleslavi. Doufám, že jsem na nikoho nezapomněla. Jinak ženy působí spíše na úrovni sociálních médií, případně klubových webů.
A jsem rozhodně přesvědčená, že je to škoda! Z vlastní zkušenosti ale vím, že žena to prostě v hokejovém prostředí nemá jednoduché. Pokud budu mluvit čistě za sebe, u mě byl vývoj (a pochopitelně měl na tom vliv můj věk 16 let) takový – přišla si hledat ženicha? Ne, takže to myslí vážně? Doopravdy? Tak uvidíme… A tento vývoj probíhal několik let. Nebyla to žádná sranda. Často jsem se potkávala s názorem (a bohužel ještě potkávám) typu, vy holky to máte u hokeje jednodušší, protože se kluci před vámi chtějí vytáhnout, protože kluci vás do háje nepošlou, protože proto a proto. Opakuji, není to sranda a není to takhle, jak si kdekdo myslí. Své území musíte opravdu hájit velice často, a i já jsem v pozici, že stále hájím. Loňskou sezónu jsem se setkala například s touto situací: „Vy jste ta tisková mluvčí? Já jsem koukal, že Plzeň má ženskou. Já se totiž chtěl zeptat na popis několika hráčů, ale pak jsem si všiml, že je tam ženské jméno, tak jsem email nepsal a raději se zeptám trenérů.“ Bohužel se stane, že daného novináře nezajímá vaše praxe nebo reálná (nejen formální) pozice v klubu, ale automaticky předpokládá, že jako žena nevíte. Prostě nevíte.
Nemůžete dělat nic jiného než podobné situace zvládnout. Nekřičet, nezlobit se, nehysterčit. Prostě daného člověka vyvést z omylu profesionalitou a znalostí věci. A pak ho poučit třeba o předsudcích a jak není vhodné je mít, a už vůbec je říkat takhle neomaleně nahlas.
Prakticky denně se potkáváte s hokejovými osobnostmi, Martin Straka, Milan Gulaš nebo Tomáš Mertl. Když jste v Plzni začínala, jaké to pro Vás bylo se prakticky denně s nimi setkávat?
Když jsem v Plzni začínala, Milan Gulaš ani Tomáš Mertl u nás nehráli a Martin Straka ještě válel v zámořské NHL. 😊 Potkávala jsem se s řadou jiných osobností a to hlavní, na co si pamatuji, je obrovská úcta k tomu, co ve svém oboru dokázali. Postupem času se rozkoukáte, můžete jim tykat, vtipkovat s nimi na vhodná i nevhodná témata, ale úcta a pokora před tím, že ten a ten jsou opravdovými mistry ve svém oboru, musí zůstat! Protože tohle funguje oběma směry. Když respektujete hráče pro to, co dokázali a ještě dokážou, dáváte jim možnost, aby i oni respektovali vás. Když budu parafrázovat Hříšný tanec: „Tohle je váš prostor a tohle je zase můj prostor.“
Bez toho prvního kroku to nikdy nepůjde. A každý markeťák i tiskový mluvčí musí mít na paměti, že přicházíte do jejich světa. První krok je na nás, ať se nám to líbí nebo často i ne.
Největší odměnou jsou mi pak situace, kdy se potkávám s našimi bývalými hráči, se kterými jsem si třeba navíc vytvořila přátelský vztah, a oni mi řeknou, že na mě a moji práci vzpomínali ve svém současném působišti. Že servisem, který v Plzni hráči z mé strany mají, jsem je trochu rozmazlila. Takže jsou to dvě věci – naše přátelství a jejich zpětné uznání.
Cítím v hokejovém prostředí dva minusy. První je to, že je na nás pohlíženo na všechny stejně, čili pokud jedna z nás se bude chovat hloupě, mávne se rukou a řekne se: „No jo, klasická ženská.“ A to samé v druhém minusu. Když některá z nás zachybuje, je to zase: „No jo, ženská.“ Při přešlapu nebo chybě kolegy neslyšíte: „No jo, chlap.“
Jedním dechem ale musím dodat, že v Plzni se tohle neděje. Samozřejmě když chodím vyřizovat pracovní věci do kabiny, dostáváme se občas do situací, kdy dopředu klopím zrak, abych hráče neuváděla (a sama sebe také) do rozpaků. Jinak je ale naše spolupráce bezproblémová a upřímně musím říct, že si tento fakt hýčkám. A to jak na hráčské úrovni, tak na úrovni vedení klubu. Když slyším vyprávění některých mých kolegů, ať už žen nebo i mužů, o často složitých peripetiích, jsem vděčná za to, jakou pozici jsem si v klubu za ta léta práce vydobyla.
A možná teď budu znít nefér, ale myslím si, že jako žena byste si svou pozici měla vydobýt. Opravdu si ji vybojovat. Jsem pro naprosto stejné podmínky, stejné finanční ohodnocení, ale neměly bychom jako ženy jen plnit nějaké tabulky. Je to fér si důvěru hráčů, důvěru vedení, důvěru klubu i fanoušků prostě vydobýt, přesvědčit o tom, že i když se jedná o mužské prostředí, vy tam patříte. Protože není pro každého. Existují sakra těžké dny, které vám dají zabrat. Je to prostě tak. Třeba si i popláčete, třeba se i urazíte, budete se cítit ukřivděná. Jde o specifické prostředí. Není každý den posvícení, a když vzduchem létají prohry, pohovory a výtky, přiletí klidně jedna či dvě vaším směrem. A vůbec si to nemusíte zasloužit. Není to pro každého ani pro každou a je potřeba počítat s tím, že to může být nad vaše psychické síly.
S jakým hráčem se Vám pracuje při rozhovorech nejlépe, a naopak s kým je to těžší?
Pokud se budu držet naší aktuální kabiny, tak nejlépe se mi pracuje s hráči ročníků 1997-1999. To jsou kluci, které znám z jejich ještě mládežnických let, od deváté třídy či mladšího dorostu, když jsem primárně pracovala s mládeží. A to byla časová investice, jež se mi vrací každý pracovní den. A troufnu si říct, že jsme s kluky přátelé i mimo zimní stadiony.
Naopak těžší… Asi vyloženě s nikým. Jen možná specifické je to s Milanem Gulašem, protože u něho musíme respektovat pozici nejen v týmu, ale i v české extralize celkově. S ním prostě chce mluvit každý. Přijedeme na soupeřův stadion a všichni chtějí Milana Gulaše. Jenže Guli není tiskovým mluvčím kabiny, přestože má co říct, to rozhodně! Jeho práce je být lídr uvnitř a na ledě. Nemůžeme po něm chtít, aby za sezónu udělal na 50 rozhovorů. Takže v jeho případě rozhovory vybíráme a bohužel i často zamítneme. Jen a z důvodu výše uvedených.
Během svého působení v hokejovém světě jste určitě zažila několik zajímavých a vtipných příhod. Prozraďte nám nějakou.
Na historky mě moc neužije, protože co se stane v hokejové kabině, respektive z mého pohledu před ní, tam prostě má zůstat. Každodenních minisrand, průpovídek a zážitků je celá řada. Hráči často říkají, že si prodloužili o jednu sezónu svůj hokejový život jen pro tu srandu v kabině a já mám to štěstí chápat proč.
Ale prozradím třeba zajímavost z focení kalendáře pro rok 2020, který byl z produkčního pohledu v mé režii. S hráči v plné výzbroji jsme objížděli zajímavá místa po Plzni, neboť tématem bylo „Vy chodíte za námi na zimák, my teď přijdeme za vámi.“ Takže třeba Bohouška Janka jsem v plné výzbroji (včetně helmy, asi nevěřil mým řidičským schopnostem 😊) vezla za Plzeň do kovovýrobny, Milana Gulaše a Michala Moravčíka v plné výzbroji jsem vozila po Plzni společně s Dominikem Frodlem, který si sundal alespoň betony, a ty jsme naložili do kufru. Kdyby nás zastavila policejní kontrola, asi by se divili, jaký vezu náklad. A nejzajímavější bylo určitě focení s Petrem Strakou, rovněž v plné výzbroji, na pláži u Boleveckého rybníku. Kvůli poloze jsme se rozhodli pro nudistickou pláž a v polovině října doufali, že bude prázdná. Chyba lávky. Takže hokejista v plné výzbroji versus nudisté. To byl zážitek.
Jste tiskovou mluvčí a manažerkou marketingu, mimo jiné i autorkou knihy Ryan Hollweg: Srdce & Pěsti. Bylo pro Vás hodně těžké napsat knihu?
Právě naopak. Byl to velký zážitek, psaní šlo samo, přestože se jednalo o moji sólo-prvotinu. Příběh, který se znal jednosměrný (odvyprávět, jak kluk z Kalifornie hrál hokej a proč všechny na ledě dokáže posadit na zadek) nabíral na vrstvách, a nakonec se z toho vyklubal komplexní pohled o jednom výjimečném muži.
Jak Vás taková myšlenka o americkém velikánovi napadla a napsala byste i další knihu?
Byla jsem přímo oslovená z nakladatelství Starý most, neboť jsem pro toto nakladatelství s Ryanem připravovala již jeden rozhovor do sbírky povídání po prvním plzeňském titulu. Nakladatelství bylo s mojí prací spokojeno a chtělo na rozhovor navázat knihou.
Napsala jsem následně jako vedoucí kolektivu dalších autorů knihu Modrobílá, která je sérií rozhovorů s řadou významných osobností o jejich působení v Plzni, ale i mimo něj.
Koronavirus zasáhl do životů nás všech. Jak moc pandemie zasáhla Vaši práci?
Šíleně moc. A slovo šíleně, šílenství či šílenost najdete teď ve slovníku, troufám si říct, většiny kolegů. Je to něco, s čím jsme nepočítali. Nikdy nikdo. A musíte zareagovat okamžitě. Děláte chyby, přešlapy, protože se prostě za šíleného běhu v šíleném presu učíte. Největší změnou je to, že musíte udržovat o 100 % více vztahu fanoušků jen na dálku, protože je bohužel do arény pustit nemůžete. Takže vymýšlíte, plánujete a doufáte, že když jste zahodili plán A, plán B, ale už i plán Z, tak ten plán AZX už konečně vyjde.
Naučila Vás něco tato doba nebo změnila jste v něčem názor či postoj?
Jedním slovem – upřímnost. Když nevíte, potřebujete poradit nebo uděláte botu, je potřeba to přiznat. Napálit to na sebe s ryzí upřímností, klidně veřejně. Omluvit se, ale poučit se z toho! Neopakovat jednu a tu samou chybu do kola. A také jsem se utvrdila v tom, že není žádná hanba konzultovat své postupy s kolegy v extralize, kterým důvěřuji.
Co byste vzkázala ženám, které by uvažovaly o práci v hokejovém prostředí?
Zkuste to. Nevzdávejte to. Bojujte. Máte čím přispět. Nečtěte internetové diskuze. Chce to čas a sakra tvrdou práci. Zvládnete to.
